Ibrahim Ferrer: MI SUEÑO

Ještě na smrtelné posteli se dopisem Nicku Goldovi Ibrahim Ferrer ubezpečoval, že vysněné album MI SUEÑO (World Circuit, 46:34, 2007) jeho celoživotně milovaného bolera vyjde. Tolik o něj stál. Týden na to, co kubánský diktátor Fidel Castro nařídil národu, že silnější žárovku než 40W nesmí používat, dal 6. srpna 2005 ve svých osmasedmdesáti letech zpěvák, vnímaný světovou hudební veřejností jako největší pohodář z Buena Vista Social Clubu, všem sbohem.
Se svou bekovkou představoval v řadách Buena Visty symbol znovuzrozeného kubánského sonu, hudby od devadesátých let uchvacující celý svět. Vydal dvě nesmírně úspěšná a vynikající alba, přičemž za to druhé – Buenos Hermanos – obdržel v roce 2005 cenu Grammy, aniž by si ji kvůli politikům mohl přijet do USA osobně převzít. Kuriózní také bylo, že tenhle čistý člověk do té doby vůbec netušil, co to Grammy je: „Řekli mi, že se jedná o hudební cenu a protože jsem ještě nikdy žádnou nedostal, měl jsem z ní radost.“
Zatímco Omara Portuondo, Ruben Gonzales nebo Eliades Ochoa piedestal slávy a úspěchu opustili pouze na pár desítek let, aby se na něj s Buena Vistou vrátili ještě oslavovanější, neznámý, tehdy devětašedesátiletý hudební důchodce Ferrer na něj vystoupal teprve s Buena Vistou. Paradoxně jako pouliční čistič bot.
Všichni tehdy přišli na to, že má neobyčejný dar od Boha: cit pro zpěv bolera. Hudby zrozené na předměstí jeho rodného Santiaga.
Díky zabarvení hlasu, přirozené muzikálnosti a schopnosti rytmicky improvizovat, si Ferrer s nostalgickými a emocionálně zabarvenými pomalými bolery pohrával podle potřeby. Tam, kde jiní plácali leda tak sentimentální bábovičky, on triumfoval s grácií toreadora.
Když Ibrahim Ferrer producenta Nicka Golda o album žádal, ani sám nevěřil, že výběru doprovodných muzikantů požehná. S ideou komorní atmosféry, oslovil totiž ty nejlepší: klavíristu Roberta Fonseca, kontrabasistu Cachaito Lópeze a kytaristu Manuela Galbána. Ferrer navrhl rovněž veškerý repertoár, celoživotně ukládaný v hlavě, tisíckrát přezpívaný a zalitý rumem. A to, co s ním pak učinil, jednou vejde do hudební historie. O nádhernémduetu s Omarou Portuondo, pouze za doprovodu klavíru ani nemluvě – heslo znělo: „Odevzdáme vám celou svou duši a srdce.“ Nahrávalo se v Havaně. Pár měsíců na to Ibrahim Ferrer v klidu, že svou poslední práci odevzdal v nejlepší kvalitě, zemřel.
Dva roky dělící natáčení od vydání nemají nic společného s pietou: ve zmatku nad Ferrerovou do jisté míry překvapivou smrtí, se totiž nahrávky ztratily, aby se nakonec k úlevě všech našly.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *