Ambiciózně znějící soundtrack pro nové Tunisko. Převážně instrumentální album tuniského bubeníka pak ve skladbě Maknassy vrcholí s hlasem zpěvačky Emel Mathlouthi, hudebním symbolem Arabského jara, probuzeného právě v Tunisku.
Žánry a styly dnes sem a tam proudí napříč hudebním vesmírem, i přes magnetickou odlišnost se v náhlém inspiračním vzplanutí přitahují a slučují do novotvarů s předtím nevídanou intenzitou.Imed Alibi také zvládá rozmanitou škálu vlivů: severoafrických, arabských, tureckých, brazilských a balkánských. Elektroniku vyvažuje akustickými nástroji, jemné, prsty na darbouku vyťukané rytmy přehlušuje triphopovými beaty a jednoduše načrtnuté intimní meditace střídá s velko-orchestrálním zvukem, kdy jako bychom poslouchali Ennia Morriconeho řídícího egyptský smyčcový orchestr, což i na papíře zní mohutně. Rockovou extatičnost do alba vložil producent a kytarista Justin Adams, stvrzující svou obdivuhodnou univerzálnost a zvukový inženýr Tim Oliversem dokázal přenést dravost z desky Zoom Rachida Tahy.
Adams se nechal slyšet, že zásluhy Imeda Alibiho o současnou arabskou hudbu se blíží vizím Gotan Project, zřejmě se ale nechal trochu unést: zatímco Gotan z elektro tanga postupně vyeliminovali napětí a dramatické podtexty, Alibi s nimi nakládá jako se základním stavebním prvkem, i když i on se občas nebrání sklouznutím do posluchačsky přítulnějších fází.
Soundtrackem jako návodem k obrazům stimulujícím hudbu dnes operuje hodně tvůrců a někdy se opravdu jedná o jediné možné uvození skladatelského pojetí, a platí to částečně i pro Alibiho. Jak se jinak vyjádřit k dění v Tunisku,zmítajícím se v problémech (nekrvavě,to je důležité) s ujasněním si svého politického směřování, než hudebními suitami,v nichž se přes sebe přelévá hrdost,naděje, ale i tíživý smutek. Úvodní skladba Pour Quelques Dinars de Plus přitom obsahuje všechno dohromady, za to melancholická Fanfare D‘Alexandries trumpetou slavného Michel Marreho se nakonec dotkne té temnější stránky a pokud znáte Beirut od Ibrahima Maaloufa, už zřejmě tušíte, o čem je řeč. Alibiho rozpoložení – chtěl prý slyšet smyčce – dokonale podpořili aranžér, klávesista a programátor Stéphane Puech s basistou Pascalem Teilletem,členem Speed Caravan.
Abychom se dobrali podstaty tak silného Alibiho debutu, je dobré vědět, pod kým dříve vynikající hráč na nejrůznější bubny a perkuse sloužil: mnoho let držel rytmiku na BBC Awards for World Music nominované francouzsko-alžírské skupiny Les Boukakes; hrál i s Watcha Clan, Rachidem Tahou, jazzmanem Safim Bouttellou a Emelem Mathlouthim. To pak jeho rozmáchlosti dává docela smysl, podobně volba spoluhráčů přinášející do jeho hudby výrazné barvy:například Nafass zní jako doprovod k obřadu vířivých dervišů díky Nabilu Ghannouchimu (flétna ney) a Suzdil Ahmadovi (qanun). Khaledův dvorní houslista Zied Zouari rozehřívá s Adamsem smyčcovou elektro-beatovou symfonii Bounawara a syrský akordeonista HakiKilic se všemi dalšími perkusisty – Seifeddinem Helalem, Wassim Derbelema brazilským ďáblíkem Zé Luisem Nascimentem, letitým druhem kytaristy Titiho Robina – udávají strhující tempo Balkani Connection.
Album má graficky nenápadnou obálku a dost dobře se dá v obchodě přehlédnout. Obsahem ale rozhodně patří k tomu nejlepšímu z moderní arabské hudby.
IRL Records, 2014, 41:05