Je to přesně deset let, kdy se na finské nezávislé scéně zjevila mladá Merja Kokkonen, která si nechá říkat Islaja. Svým avantgardně pojatým folkem hravě zapadla do rodiny podobně introvertních spolků sdružených okolo labelu Fonal. Merja zde vydala čtyři desky, aby se před třemi roky přestěhovala do kulturou bujícího Berlína. Přesun do německé metropole znamenal pro písničkářku i ztrátu primární přírodní inspirace, a tak se v současné době rozlučme s Islajou jako do sebe zahleděnou písničkářkou zpívající v rodném jazyce, ale přivítejme tu samou kosmopolitní osobu v elektronickém hávu a s anglickými texty. Kolekce SUU je debut umělkyně na berlínské umělecké platformě Monika Enterprise založené Gudrun Gut. Zdálo by se, ideální prostor pro hudbu, kterou se Islaja v současné době hodlá prezentovat. Je možné, že fanoušci přijmou tuto podobu Finky za pravdivou, je ale pravdou, že berlínskou érou ztratila křehká lesní žínka poměrně výrazný punc originality. Ten totiž vyměnila za fádnější tvář zacílenou do analogově elektronických 80. let. Art Of Noise se zde sráží se studiovými kouzly Residents, krautrockovými finesami Cluster a všemu vévodí překvapivě předsazený, suverénní autorčin vokál. Nechci říct, že SUU je v Islajině kariéře slepou uličkou, na desce nejdeme pár pasáží, které mohou ukazovat, kam by se Finka mohla pohnout v budoucnu. Přesto do podmanivé výpovědi předchozích desek vydaných na labelu Fonal schází Merje několik sedmimílových kroků.
Podobný průběh kariéry, jako má Islaja, si prožil i mnohohlavý kolektiv Kemialliset Ystävät z Tampere. I on vydal u labelu Fonal několik freakfolkových desek, aby se na čtyři roky odmlčel, a po pauze přišel s deskou vydanou mimo dosavadního vydavatele. A stejně jako Islaja, i on dal na novince Alas Rattoisaa Virtaa přednost elektronice. Taky krok špatným směrem? V případě „Chemických přátel“, jak bychom mohli název kapel z finštiny přeložit, se jedná o uvěřitelnější proces, navíc s výrazně uhrančivějším výsledkem. Obskurní spolek v čele s Janem Anderzénem se už od začátku svého fungování profiloval jako živelná parta, která ve svých improvizacích míchá rockové prvky s elektronickými, navíc zabalených do tak huňatého psychedelického tvaru, kde se stírají rozdíly mezi akustickými a elektronickými impulzy. Na novince najdeme nečekaných momentů celou řadu, tentokrát se ale Kemialliset Ystävät obešli bez hlukových stěn a instrumentální kompozice, postavené na souhře řady analogových syntezátorů, propletli celou hromadou různorodých samplů a páskových manipulací. A tak místo odkazů k Black Dice se hodí spíše přiřadit hudbu Finů k nedávno v Praze vystupujícímu Jamesi Ferrarovi, jehož avantgardní muzak vychází ze stejných kořenů jako desítka kompozic alba Alas Rattoisaa Virtaa. Novinka vyžaduje po posluchači pozorný poslech, jako kulisa rozhodně nefunguje (vyzkoušeno). Kemialliset Ystävät se podařilo nasměrovat své výstřednosti novým směrem a na rozdíl od Islaji, uspěli. Nezbavili se totiž svých kořenů, jen akustické nástroje pro tuto chvíli odložili stranou a stejné psí kusy prováděly na nebohých elektronických mašinkách. Klobouk dolů.
Monika Enterprise, 2014, 43:13
Dekoder, 2014, 39:26