Jméno Jana Jeřábka může být známé například příznivcům osmnáct let starého alba Buď moje slunce z dílny trojice Burian–Jeřábek–Janče. Jeřábkovo nové CD TULÁCI V ZRCADLOVÉM SÁLE (Galén, 2010, 43:52) snad přispěje k tomu, aby introvertní skladby osamělého písničkáře došly sluchu u širší veřejnosti. Už úvodní kus Odtékám (poprvé zazněl právě na výše zmíněné desce) nás s nekompromisností sobě vlastní vtáhne do trochu ponuré, ale zároveň smířlivě klidné atmosféry, která zůstává autorovou základní polohou, ať už popisuje procitající jaro či marleyovské posezení na náměstí. Jeřábek je zastáncem úsporného stylu, kde – jak se zpívá v titulní písni – v otázce je odpověď. Úsečná kytara evokuje (nedivte se tomu přirovnání!) Vladimíra Mišíka, ovšem poetika je výsostně nerocková. Popravdě není nejmenší šance, že by se z podobných dílek staly hity. Aneb, jak shrnul podstatu snažení svého kolegy Jan Burian: „Charakteristickým rysem Jeřábkovy osobnosti je jeho naprostá rezignace na kontakty se světem takzvaného showbyznysu. Nutno ovšem říci, že jde o nezájem oboustranný.“ Jaký div, že album skončilo v široce rozevřené náruči nakladatelství Galén, vytrvale narušujícího kompaktní bezpohlavnost českého hudebního (i knižního) trhu poezií Zbyňka Benýška, Jiřího Zycha, Bohdana Mikoláška či Zuzany Homolové. Jan Jeřábek je profesí grafolog a psychoterapeut, „psycholog, který se zabývá tajemstvím gest“. A i když se nesluší prvoplánově odvozovat dílo od svého tvůrce, tentokrát jde jedno v ruce s druhým. Nahrávku orámovanou experimentálním zvukem Ireny a Vojtěcha Havlových lze vnímat z libovolných úhlů; vzorce jsou sice dané, ale stejně v nich zbývá dost prostoru pro velkou neznámou. V zrcadlovém sále se dá chodit donekonečna a člověk se zde každou chvíli cítí jinak malý.
