Podtitul výpravného vzpomínkového vydání „Tenkrát za Sametové revoluce“ je více než výstižný: například pro autora těchto řádků začala víra v to, že něco bude jinak a že listopadové události neskončí jen u slovních deklarací právě v momentě, kdy na letenské pláni vystoupil po návratu Jaroslav Hutka. I když to, jak velká změna to bude, jsem si tehdy ani v nejmenším nedokázal představit.
Koncert o dva měsíce později už jednoho z nejvýraznějších písničkářů sedmdesátých let zastihl v pozici naprosté hvězdy, zbožňované a obdivované. To, že Velký sál Lucerny byl vyprodaný za čtyři dny, zní dnes už téměř nepravděpodobně. A to, že si mnohé po letech znepřátelí tím, že se jim – byť nepříliš podařenou formou – bude pokoušet sdělovat i nepříjemné pravdy, ještě nebylo na programu dne. Vděčnému a pospolitému davu také tehdy nikdo nemusel vysvětlovat, že doba, která „jejich“ písničkáře vyhnala (tak jako tisíce jiných) do emigrace, za nic nestála, a těch pár s máslem na hlavě, kteří si i tehdy mysleli, že „za komunistů bylo lépe“, pro jistotu nevystrkovalo nos, aby přes něj nedostalo. Ale jak píše sám interpret v průvodním slově, a z nahrávky je to i v závěru slyšet, už i tehdy tu byly náznaky.
Dvojice disků obsahuje výběr toho nejznámějšího, ale dojde i na několik obskurností. Střídá se poetické a vážné s typickými hrátkami se slovy, občas až příliš myšlenkově jednoduchými, které s odstupem času už dnes neobstojí – ale povídejte to nostalgii. Hutka své letité skladby, tak jak u něj vždy bylo zvykem, prokládá občas až příliš upovídanými vstupy, charakteristicky se směje vlastním vtipům, mnohdy pobaví i svými úvahami, ale tu vstřícnou atmosféru, důvěru a pozitivní vibrace lze z nahrávky vycítit i po letech. Na dvou discích zachycený téměř celý koncert doplňuje ještě třetí s „best of“, se skladbami bez průvodních slov. Sice zde jsou k nalezení dvě písničky, které na koncertě chybí, ale jinak je velkou otázkou, zda by se vydání bez třetího disku neobešlo.
Je nasnadě, že vydání proběhlo hlavně pro letité a věrné fanoušky, pamětníky, kteří stále svůj pohled na dnes již prošedivělého zpěváka nezměnili. Ale bez ohledu na to, jde po čtvrt století o výrazný dokument doby vzniku, v každém případě výstižnější a o několik řádů zábavnější, než veškeré pozdější pokusy o filmová či literární zpracování onoho historického předělu. A to je hodnota, která se – a stačí se už dnes rozhlédnout okolo sebe – bude jen zvětšovat.
Galén, 2014, 67 + 76 + 74 minut
