Martin Davidson se v mapování historie a současnosti britské a světové improvizace drží přes (snad dočasné) rezignování na širší výběr pevně své zásady uvádět obojí v poměru jedna k jedné. Kompendium bubeníka Johna Stevense, progresivního lídra někdejšího Spontaneous Music Ensemble, trombonisty a hráče na euphonium Paula Rutherforda, saxofonisty Evana Parkera a basisty Barryho Guye, nazvané Four and Two Twos, přináší studiový záznam tohoto kvarteta z roku 1978 (převzatý z desek z let 1980 a 1994) a v souladu s pojmenováním alba přídavky z koncertních vystoupení dvojice Rutherford a Guy v Miláně 1979 a Stevense s Parkerem v Londýně 1992 (dosud nezveřejněné). Tito výsostní muzikanti ze zlatého věku počátků volné improvizace a jejího rozžití věru nezklamou: okamžitě se střemhlavě vrhnou do proudu hudby, seskupují se porůznu, kvaltují, licitují o nejpříznivější šance virválu jeden přes druhého, verbují se i pozdržují, nevytěsňují se však, ač se jeví extrovertně robustně. Dokážou se i pozastavit do zámlky, v utlumení rozmotávat vzájemnou souhru, jako by si s úklonkou dávali přednost a zpola hrdla, klopýtavě dohadovačně a s ostychem vynacházeli nové rašení, avšak vzápětí se nanovo vrdlouhavě rozkurážejí, každý nahonem přichází s outěžkem svého přispění do dalšího hudebního dranžírování, sebeohromování, švidrání, přemílání, vyčiňování, vrkotání a roztodivnění. Jejich hromadné rozdurdění není na překážku drobným sólovým či duetovým exhibicím, aby v totožném načasování spěli za kvedlání bicích do dalšího tartasu. Je prostě patrné, že tito bývalí členové SME, když se po těch asi deseti letech poznovu setkali, měli za sebou další zkušenosti z jiných projektů a dovedli je v bezbřehosti freejazzového projevu zúročit a uplatnit.
Podobně můžeme vnímat osobité rozednívání, zapeklité norničení, vzájemné zadostičinění, chvástání, proplouvání, rozedmování, obléhání i odléhání Rutherforda s Guyem. Jsou bručiví, ustavičně rozhořčovaní, přilnaví i odstřediví, holedbající se, souběžní i odběžní, prostě vybočují z jakékoli „normy“. Dovedou humorně vydýchávat, pošťuchovat se, přecházet od zatichlého vrtošení a střídavě proudného vlnkování až po souzvuky různých nálad od hořekování po sirénovou poplašnost. Z poněkud jiného kadlubu je tu spřežení Stevense s Parkerem. Jde o dva svéprávné souputníky, kteří zjitřeně zvládají perkusivnost s přihráváním sopránky, nahrávají si na smeč, jsou místy utrhačně zkratkovití, uskřinutě útržkovití, úhybně rozviřují náruživé hejblování a rumplování. Parker je tu ve své známé formě překotného vichření a Stevens mu podává záchranný pás při sjíždění peřejí i splavů na pramici svobodného hudebního rojčení.
CHARLOTTE HUG & FRÉDÉRIC BLONDY: Bouquet, Emanem, 2012, 73:06
Na záznamu z Paříže z roku 2008, přeneseného brilantně na CD Bouquet, na kterém švýcarská violistka Charlotte Hug a francouzský pianista Frédéric Blondy patřičně znásilňují své nástroje, se ocitáme v naprosto jiných polohách volné improvizace.
Překvapivá výbušnost obou pokušitelů zvukových změtení, jejich thrillerová souhra, jíž pootevírají vrátka do tajemného neznáma, jejich útočné napětí vypětí, ve kterém (řečeno s nadsázkou) nás nepoctí jediným poctivým tónem, poněvadž v sériích překvapovaček do mrtě zneužívají své nástroje, to vše má svou logiku a jejich překypující energie, sbližování a vybočování, skrumáže pod proudem vysokého napětí, ustavičné rozjíždění až k industriálním zvukům (pazvukům), vzájemné reakce na entou, zkratkovité reagování, lačné rozparování zvukové ambaláže, zvukové exekuce a perzekuce se vystupňovávají do extáze, rozvírají se do brutality i motýlity a jejich neustálý souboj se zvukovým uskřinutím probíhá mezi skotačením na ostří nožů a třeskutými mrskuty. Ani v táhlejších pasážích (Rosa Moyesii) se Hug s Blondym nepodvolují zaběhanosti, probrušují své zvukové zřicování, aniž se dořítí, vzájemně se dopují skotskými střiky nečekaných zvuků, ale dokážou se i rozkochat (včetně hlasového projevu). Jemnost nicméně okamžitě následuje humpolácká vrtošivost, třeskutá mrazivost i burácivý úpal, zvukové políčky následuje střelnice s rozsevem zvukových zásahů, podminované pole s řadou výbuchů (Zéphirine). Tak bych mohl pokračovat: následuje tvůrčí dílna s množstvím zvukových ústrků od hoblování, nýtování po probrušování či drcení, oba hráči si vzájemně oštemplovávají své výboje, lapidárně na sebe navazují v drastických zkratech, vytvářejí zvukové karyatidy, v každé další improvizaci (je jich na albu dvanáct v rozsahu od dvou a půl po deset a půl minuty) nacházejí vždy nové variace šancí zvukových změtení, sami prorůstají do svých nástrojů, větví se v nich, jektají či mrouskají s nimi, sami se ohrožují svými odstřely. V závěrečné Thor vycizelovanost absurdity těchto náletů vrcholí jakousi děsutvornou jízdou smrti, nářkovým chroptěním a závěrečným vymrskáním. Celkový dojem? Suverénnost projevu, pokud jde o soužití obou protagonistů s jejich nástroji. A dvojitost rekapitulace pocitové: od nemilosrdného zúčtování (s čím? se stavem tohoto světa?) po (jenom náznakem vyslovenou) touhu po vykoupení. Nad touto deskou mrazí, ale je zároveň ozdravující.
Emanem, 2012, 77:51