Kompozice Johna Zorna The Book of Heads, rozložená do pětatřiceti střípkových etud, vznikla v roce 1978 a byla původně určena Eugenu Chadbourneovi, jehož kytarové extrémnosti si skladatel považoval. Její vydání na Tzadiku roku 1995 však zaznamenalo významný úspěch pro Marka Ribota, jehož mistrné ztvárnění předlohy Zorn ocenil jako precizní a virtuózní a dodal, že je báječnější, nežli si sám mohl představit. Právem, protože dodnes si při poslechu této nahrávky uvědomujeme, kolik fint, zapojených do průběhu návaznosti etud, tu bezmezně souvisí s notací (zobrazenou v bookletu), kolik ukázněné excentričnosti tu vybuchuje vedle titěrné základní linky. Není tudíž snadné po takové hudební evokaci s tímto mistrem moderní kytary soutěžit a málokdo by si takové klání dovolil realizovat.
Ne tak majstr „neslýchané hudby“ (unerhörte Musik) Christoph Funabashi (1974), žijící v Hamburku a profesionálně oscilující v trojúhelníku tohoto města, Berlína a Frankfurtu nad Odrou. Od svých rockových začátků přes punkově přilaďovanou komorní hudbu až k opeře ovládá umění překvapovat a provokovat – jako skladatel i jako kytarista. Není proto divu, že vedle své vlastní tvorby a vedle „masážování“ jiných skladatelů sáhl právě po provokativním Zornově dílku, aby si na něm ověřil, čeho všeho je schopen. A proč by si s ním neměl takhle počínat, když sám Zorn ve svých mladších letech porušoval, co mohl? Půdorys skladby, která už předem počítá s improvizačními vložkami a doložkami, zůstal zachován, její časomíra je dokonce o pět minut kratší nežli Ribotova verze, ale jinak se Funabashi snaží ty Ribotem vybroušené střípky proměnit v ostré, nebroušené střepy, a když se jednou do melodické osnovy vloudí, vlastně násilnicky vecpe, narušuje ji a místy ruší ve stylu japonizující nespoutané dryáčnosti, tedy v rumraji drncání, skučení, nivočení se snahou o imaginární drónový orchestřík. Různoběžky jeho neustálých zvukosmil-ných rozeběhů s uštěpačně uštípnutými tóny celé menu o 35 chodech (spíše předsnídávkového charakteru) vše rozparují, vybičovávají, jsou uždibkovaně zvlčilé a občas připomínají poplašné zařízení, tyto rozdivené obchvaty a výtluky se však vzápětí zbortí do dýchavičného utlumení či do nedoslyšené roztěkanosti (a` la to „ztracené vejce“ v tom pokrmu přece musí být), nato perkusivně na dveře předlohy klepe, vycinkává nám i si nás přivolává hvizdy či hlasovým zlomkem, prostě v tom veškerém smirkování, pilování, uskřinutém popraskávání a uhádlivém přeskakování dává i Zornovi mat (a to je co říct!), ve 23. části se dokonce vtělí do pozice rockového heroje atd. Rozhodně se nedá předlohou zmermomocnit, prolustrovává ji a vyždímává ji co to dá ke svému obrazu, a pro ten obraz je případné, že v profilu jeho díla zaznamenáme třeba „dva kousky – jenom pro šílence“ nebo že jeho opernost nazývají garážovou. Proto Zornovo dílko dotáhl až do rozkotání. Není divu, že po něm okamžitě sáhl Schraum, kterému je podobná poloha přece vlastní.
Schraum, 2012, 51:20