Řadit Johnnyho Clegga alias White Zulu mezi hvězdy jihoafrické hudby jako je Miriam Makeba, Hugh Masekela, Ladysmith Black Mambazo nebo Mahotella Queens budí zdání přehánění. A přece tenhle bílý zpívající kytarista požívá po celé Africe stejných poct. Také on patří mezi legendy. Představte si ale tu vřavu, jaká nastala, když se v sedmdesátých letech na jihoafrické hudební scéně, uprostřed nejtvrdšího apartheidu, kdy stačilo aby si běloch na ulici podal ruku s černochem a koukalo z toho vězení, objevili dva sedmnáctiletí kluci – jeden bílý, druhý černý – a na kytary spustili písničky, v nichž například zpívali: „Koukejme se za obzor a ne do děr na silnici. Náš čas přijde.“
V bělošských internátních školách vzdělávaný Johnny Clegg, po matce napůl Žid, rodák z anglického Rochedale, žijící od tří let střídavě v Zimbabwe, Zambii a nakonec Jižní Africe, a negramotný zahradník Sipho Mchunu z národa Zulu.
Po duu Johnny&Sipho šli nekompromisně v předtuše nebezpečí všichni: vládní úředníci, policajti, radikální běloši i černoši. V jejich veřejném kamarádství, stavějícím na hlavu veškeré rasové zákony země, díky nimž umírali dennodenně lidé, spatřovali nebezpečí, málem převrat. „Je potřeba odstranit a vyhladit všechny podobné revolucionáře,“ hřímal tehdejší ministr spravedlnosti Adrian Vlok. V devětaosmdesátém pak nechal za osm tisíc dolarů zavraždit Cleggova blízkého přítele, profesora johannesburgské university, sociálního antropologa a tvrdého odpůrce apartheidu Davida Webstera. „Jižní Afrika ve vás má Dylana s Marleym v jednom,“ přivítal Webster první Cleggovo a Siphovo napůl akustické album Universal Man, natočené v produkci Hiltona Rosenthala s těmi nejlepšími jihoafrickými jazzovými hudebníky. Okamžitě rozpoznal jeho nadčasovost, přelomovost a sílu. Anglosaský rock se tu v naprosto nové, vzrušující a pro všechny strany provokativní podobě setkal se zulskou tradicí, v multiafrickém předměstí Johannesburgu Soweto zrozeným nezadržitelně tanečním stylem township jive (někdy také mbaganga). „Vypustili jsme draka a doufali, že do něho udeří blesk,“ prohlásil Rosenthal. Navzdory obrovské popularitě kapely Juluka (v překladu pot, související s dřinou v diamantových dolech), album – také pro jeho na svou dobu značně odvážnou politickou otevřenost – režimní média tvrdě bojkotovala. Rosenthal ho proto předal lokálním černošským rádiím a džin se ocitl z láhve venku. V ulicích Soweta zněl hudební manifest pro zítřek, zpívaný v zulštině a protkaný emotivní africkou spiritualitou. Vypráví se, že když lidé slyšeli skladbu Africa, plakali. Clegg v ní totiž tím nejlidštějším způsobem popsal nelidskou společnost.
Následující alba, šla ještě dál, jak v rockové údernosti, tak nekompromisnosti. Zdá se být až zázrak, že si vláda nechala od Juluky pod okny vyřvávat o svých zločinech, nicméně celostátní popularita (pět miliónů prodaných desek) a nebývalý úspěch na evropském turné, hlavně ve Francii, ji od rezolutního konání odradily, i když vězení Clegga několikrát neminulo.
V roce 1985, na samém vrcholu, odešel Sipho na farmu za svými devětadvaceti dětmi a pěti ženami. Clegg, beroucí si za manželku zulskou ženu, zanedlouho postavil novou skupinu Savuka, aniž by zmírnil své rýpání. Jihoafrická vláda jen těžce zkousávala skladbu Asimbonanga z alba Works For All, vpravdě největší Cleggův hit celé jeho kariéry, nepojednávající o ničem jiném, než o volání po svobodě pro Nelsona Mandelu a smutku po smrti černých mučedníků Steve Bika, Viktorie Mxenge a Neila Aggenta.
Bez Juluky se Savukou by možná nikdy Paul Simon nenatočil veledílo Graceland (pro podklady a rady se tehdy obrátil jak na Rosenthala tak na Clegga) a Peter Gabriel nenazpíval skladbu Biko. Devadesátá léta prožil Clegg jako pilný skladatel, přidávající do zulského rocku i keltské melodie. „Připomněl jsem si tím svého nikdy nepoznaného otce, spojil se se svou minulostí.“ V Kanadě kvůli němu zrušil megahvězdný Michael Jackson dokonce koncert, protože všichni šli raději poslouchat o dům dál Clegga. Vydal se na turné s King Sunny Adem, udržoval si stálou formu a prodlužoval přestávky mezi jednotlivými alby, takže od toho předposledního New World Survivor k novince ONE LIFE (Marabi/PJ Music, 2006, 57:54) uběhly celé čtyři roky.
Ve čtyřiapadesáti ho berou za veterána, jednu z nejdůležitějších osobností moderní africké hudby, a jako takový by se už nemusel tolik namáhat, z renomé, které si vydobyl v Evropě a Spojených státech by mohl v klidu dožít do důchodu. Místo toho vydal vynikající album, bez přehánění přirovnávané k Universal Man.
Zpívá tu poprvé v afrikánštině, střídané francouzštinou a angličtinou. Vzpomíná na mládí prožité se Siphou a na Mandelu, ve skladbě The Revolution Will Eat Its Children se tvrdě, jak je u něho zvykem, opírá do zimbabwské diktátorské zrůdy Roberta Mugabeho, v Boy Soldier do náhončích dětských válečníků a tak nějak zvláštně romanticky filosofuje a politikaří o životě.
Dominující úderný rockový zvuk (zásluha Gabrielova studia Real World), posazený nadále do zulské a jihoafrické hudební tradice, evokuje klávesová osmdesátá léta, ovšem na nostalgické retro zapomeňte. Neuvěřitelně taneční,pro bělochy na samé hranici fyzických možností gradující melodie dotažené Cleggovou chameleonskou tvrdou kytarou a jeho naléhavým hlasem doslova vtahují do blažené závratě přecházející v infekční záležitost.
White Zulu nežije z podstaty a má pořád co říct, což je skvělá zpráva.
