Julie Tippetts & Martin Archer: Tales of FiNiN

4_album_měsice_1Album měsíce. Jsme nevděční. Zapomněli jsme, že po okupaci „bratrských vojsk“ nazpívala britská zpěvačka Julie Driscoll na albu Streetnoise téměř sedmiminutovou píseň, nazvanou Czechoslovakia, která invazi odsuzovala a zakončila ji vzlykem nad ztrátou lidskosti v naší zemi. Nebo ji u nás někdo po znovunalezení svobody ocenil (ještě ocení a vzdá dík)?
Jak tato připomínka souvisí s novou dvojdeskou Julie Tippetts a Martina Archera? Zpěvačka po sňatku s klavíristou Keithem Tippettem přijala nejenom jeho jméno, ale proměnila i svůj hudební habitus. Na vrcholu popularity se dokázala vymanit z kolotoče showbusinessu a etablovat se v komornějším prostředí, ve kterém dominovala jazzová moderna, básnivé texty a posléze i elektronická zvukomalba. Jejími nejbližšími partnery nebyl pouze Tippett, nýbrž i zpěvačka Maggie Nicols, basista Harry Miller, saxofonista Gary Windo nebo další pia nista John Wolf Brennan, účinkovala i s legendární formací Company nebo s vokálním kvartetem Voice. V roce 2009 pak vydala první společné album se saxofonistou, hráčem na klávesové nástroje, laptopistou a elektronikem Martinem Archerem na shef fi eldské značce Discus. Ohlas byl takový, že se rozhodli ve studiové spolupráci pokračovat a výsledkem je přítomné dvojalbum Tales of FiNiN. Archer tu gejšlí se zvuky od jemného cvrkotání, drkotání přes elektronické hartusení až po zneklidňující hlukovou ambaláž – a zpěvačka tohoto doprovodného podmalovávání (včetně výbušných bicích, připomínajících leckdy výbuchy šrapnelů) dokonale využívá. To, co nám tu prezentuje, nejsou písničky, nýbrž dramatické montáže, v nichž se její hlas vynořuje, potápí, znásobuje, excituje, zadrhává, pozamlká, teskní, hladí, vzájemně se prolíná, její vzrušení není plané, ústrojně vychází z (vlastních) textů, aniž ztrácí melodičnost, vzlíná na vlnách překvapivého muzikálního harašení, nevypráví, nýbrž svěřuje se nám se závěry, ke kterým dospěla, které objevila pro sebe i pro nás.
4_album_měsice_2Na tomto putování dvojdílnou suitou údolím světového konečna-nekonečna společně s oběma protagonisty mají svoji nezastupitelnou roli jak kytarista Chris Sharkey (Acoustic Ladyland), smyčcové trio, komprimující houslisty Paula Schatzbergera a Beatrix Ward-Fernandez a violoncellistku Angelu Rosenfeld (Trio VD), perkusisty Charlieho Collinse, Steva Dinsdala či Jamese Archera a hráče na gramofony UTT. Nahloučení, hluboké brumendo, zvukomalebnost, výbušnost, jako když z přetopené nádoby unikne pára, bumbácnění, jako když někdo přesypává mošnu s ořechy, etudové vstupy smyčcových nástrojů i zase zajásání dechů – to vše dodává vokalistce pevnou oporu, aby plně rozvinula své pěvecké schopnosti a nuance od nonšalantního pobrukování, trylkování či parléřského projevu přes jazykovou rychlosmeč nebo zvukové krkolamy až po emotivní jakoby-komorní árii a zvelebněnou tirádu. Tato triumfální pouť po FiNiNlandu je protkána magickými zvraty, chvílemi se nám zdá, že Julia Tippetts diskutuje sama se sebou, zahořekuje, mapuje, kudy prochází a co při tom cítí, je to skutečně suita z jednoho kadlubu, a přitom tak mnohotvárná, vrstevnatá, snová i snivá, atakující. Srostitost hlasu a hudebního doprovodu se zdá občas antipódní, ale záhy pochopíme, jak na sebe zpěvačka a nástroje až dušezpytně reagují, do jakých perfektních detailů jsou dovedeny a vyladěny. A čekáte- -li, že druhé CD pouze zopakuje to, co nás strhlo při poslechu prvního, mýlíte se. Tippetts i Archer (a jeho roli v žádném případě nepodceňujme, neboť právě on jako hlavní tvůrce hudby se vždy dokáže vymknout z ustálené obvyklosti) nacházejí opět nové, nezvyklé vstupy a postupy, jiná skloubení hlasu se zvukomalebnými kulisami, připomínajícími někdy nadčasové přesýpací hodiny, jindy hukot (ne)přátelského světa, jindy opět poryvy žilobití města či přírody, odlišné, zpřízvučněné pojetí duetového sebevyjádření.
Jiří Černý po někdejším vystoupení Julie Driscoll na Bratislavské lyře (1968) napsal, že šlo o „strhující hudební bohoslužbu“. Až si poslechnete Tales of FiNiN, asi uznáte, že toto ocenění platí v nemenší míře i o Julii Tippetts.

Discus, 2011, 48:24 + 43:57

1 komentář

  • Michal Nejtek napsal:

    Nezapomněli, pane Slabý. V hudbě k inscenaci Exit 89 jsem píseň Czechoslovakia použil jako jedno ze základních témat… Velmi silná záležitost, nemožno zapomenout.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *