Justin Adams: Tell No Lies

6_justin_adamsBritský kytarista Justin Adams, letitý  doprovazeč hvězd jako Natacha Atlas,  Sinéad O’Connor, Brian Eno, Peter  Gabriel, ale zejména Robert Plant vydal  společné album s gambijským zpěvákem  a hudebníkem Juldehem Camarou.  Skvělé album. Je už druhé v pořadí  a pro nás je potěšitelné, že bude  pokřtěno 26. června na pražské Štvanici  v rámci festivalu Respect, jehož  jsou Adams s Camarou jedněmi z hlavních  hvězd.  Souvztažnost (západo)africké hudby  a blues je zhruba v posledním desetiletí  tématem odborných muzikologických  prací, debat mezi muzikanty i publicisty,  ale – naštěstí – také vítaným východiskem  k přímé hudební tvorbě. Album  TELL NO LIES (Real World/Indies Scope,  2009, 53:52) patří bezpochyby mezi  doposud nejlepší příklady tohoto trendu.  Vedle Adamsových akustických  i elektrických kytar jsou dominantním  instrumentem alba jednostrunné africké  housle ritti, na které je Camara skutečný  virtuos, v jeho rukou zní i dvoustrunné  africké banjo kologo. Třetím hlavním interpretem  alba je perkusista Salah Dawson  Miller s bohatým arzenálem arabských  bubnů, bubínků a chřestidel.  Nejzábavnější zřejmě album bude pro  milovníka afroamerického blues. Odkazy  na něj jsou všudypřítomné, ovšem  jsou uváděny do neobvyklých souvislostí.  Zvláště tam, kde jde o evidentní citáty  stylu jednotlivých bluesmanů (nemůže jít  o náhodu, na to je Adams až příliš vzdělaný  a ,civilizovaný‘ hudebník). A tak je  písnička Tonio Yima postavena na minimalistickém  riffu jako od Johna Lee  Hookera, Kele Kele (No Passport No Visa) kytarovou stavbou i rytmickou složkou  vychází z nezaměnitelného stylu Bo  Diddleyho, Fulani Coochie Man už i názvem,  evokujícím jeden z největších hitů  Muddyho Waterse Hoochie Coochie  Man, vzdává poctu tomuto králi chicagského  elektrického blues. A třeba Banjul  Girl stojí na kytarové fi guře, jaké nezaměnitelně  hrával Hubert Sumlin za zády  svého principála Howlin’ Wolfa.  Zcela zásadní pro Adamsovu a Camarovu  hudbu ale je, že nad těmito ohlasy  i Evropanovi více než povědomé hudby  znějí melodie, působící i přes jistou infl aci  africké hudby pořád ještě mile exoticky.  A v této kombinaci zcela originálně.  Samozřejmě, některé písně se přiklánějí  k africké melodice i rytmice ještě blíže,  blíže ke stylu typického pouštního blues  (třeba hned úvodní Sahara, nezakrývající  ve svém ranku hitové ambice). Ani  v nich ale dokonalé jiskření mezi oběma  přístupy neustává a jeden styl neválcuje  druhý. A právě tato vyváženost, spojená  s maximální dotažeností a skladatelskou  i interpretační invencí, činí z alba  Tell No Lies obrovský posluchačský zážitek,  který naštěstí dostane pointu i v podobě  živého provedení.

Přidat komentář