Keith Jarrett: Sleeper Pianista Keith Jarrett (1945) patří k nejpřínosnějším osobnostem jazzu, které ovlivnily hudbu sedmdesátých let aktuálně a stylově i pro budoucnost.Významnou roli v tom sehrála jeho dvě kvarteta, jedno americké (Dewey Redman, Dave Holland, Paul Motian), druhé evropské, vzniklé z popudu produkce ECM, a to jednoduše – Jarrettovi bylo „přiděleno“ kvarteto norského saxofonisty a flétnisty Jana Garbareka, ovšem bez pianisty Boba Stensona (kontrabasista Palle Danielsson a bubeník Jon Christensen). American Quartet působil v letech 1971 až 1976, což je zaznamenáno na jedenácti albech, zatímco European Quartet hrával v letech 1974 až 1979 a natočil jen dvě krásná studiová alba – Belonging (1974) a My Song (1977, vyšlo jako Moje píseň dokonce v Supraphonu, „hned“ v roce 1982). V roce 1979 z jarního turné vydalo ECM dvě živé nahrávky: Nude Ants z newyorského klubu Village Vanguard a Personal Mountains z Tokia. Nyní k tomu přibývá 2CD Sleeper. Repertoár zaznamenává japonský koncert v Tokiu 16. dubna 1979, jehož výběr titulů už známe z alba Personal Moun-tains. Doplňují jej skladby Chant of the Soil a New Dance, které sice už byly hrány na americkém záznamu Nude Ants, ale nyní zaznívají v provedení tokijském.
Nově je uvedena skladba So Tender. Jedná se však v případě všech titulů o alternativní záznamy ze dvou koncertů, což prozrazují stopáže. 2CD Sleeper naopak představuje koncert ze 16. dubna vcelku. Autorem všech témat je kapelník Keith Jarrett a díky kompletnímu záznamu si můžeme udělat přesný obrázek, jak Jarrett připravoval dramaturgii koncertu. Především se nijak neomezil časově a všichni, především samozřejmě on a druhý hlavní sólista Jan Garbarek, dostali libovolný prostor k improvizaci zvláště na počátku první a druhé půle koncertu. Koncert zahájili skladbou Personal Mountains (21:12), v níž si připomeneme nadčasovost stylu, jímž Jarrett s Garbarekem, Danielssonem a Christensenem představují stav moderního jazzu sedmdesátých let vycházející z hard bopu kořeněného free jazzem. Všeobecný úspěch jejich akustické hry tehdy mimo jiné také naznačil počínající přesycenost jazzrockovým zvukem mezi novátorskými tvůrci. Dále je třeba zdůraznit, že toto bylo období, v němž u Jarretta ještě zní naplno jeho avantgardní přístup, s nímž ohromil v kvartetu Charlese Lloyda a dále rozehrává hlavně ve svém americkém kvartetu. A přestože už nahrává sólová alba, včetně slavného kolínského koncertu (1975), na nichž se noří často až v meditační pohroužení, nechávaje znít také své znalosti klasické i soudobé vážné hudby. Také Jan Garbarek prožívá skvělé roky, v nichž ještě jeho pozdější lyričnost zůstává pod dohledem. Tón jeho tenorsaxofonu, dráždivě rozvibrovaného a kombinovaného s hardbopovou důrazností, ho na léta umístil mezi nejsledovanější jazzmany na světové scéně. Ostatně kombinace jisté dávky lyričnosti, divokosti a rytmické výraznosti jsou vlastní oběma, Jarrettovi i Garbarkovi – a to byl důvod, proč je producent Manfred Eicher dal dohromady. Také oba tvůrci rytmiky, Palle Danielsson s Jonem Christensenem, svou způsobilost pro hraní se špičkovými muzikanty světové scény prokazují dodnes. Prakticky všichni tři se podílejí na tom, že i americká scéna začala brát na vědomí scénu skandinávskou – kterou, mimochodem, objevili v Evropě působící americké jazzové hvězdy už v padesátých letech. Když slyším zvuk Garbarkovy sopránky v Innocence, nelze se ubránit přemítání, nakolik se nechal jeho stylem v sedmdesátých letech ovlivnit o osm let starší Zbigniew Namyslowski, do té doby spolutvůrce polské avantgardy. Innocence i následující So Tender patří ke klidnějším titulům, v nichž je čas si vychutnat hru jednotlivých nástrojů podrobně. Téměř půlhodinovou Oasis otvírají drobné africké perkuse a Garbarkova zobcová flétna improvizující „globální“ folklórní melodii, v níž se najde mnoho národů na všech světadílech a naznačuje jeden ze směrů, jimiž se – hlavně v Evropě – bude jazz nadále ubírat. Na barvě se podílí i smyčec na strunách kontrabasu, s nímž je hudba dovedena k energetickému příboji Jarrettova klavíru a jeho velmi pestré improvizaci. Po odložení flétny se Garbarek vrací k sopránsaxofonu – skladba se místy pohybuje na hranici free jazzu: Jarrett i Garbarek současně dokazují, že i avantgarda může být zdravě lyrická. Oasis je neuvěřitelně pestrý opus, který by jiným vydal na témata pro celý koncert. Skladba přejde bez varování do rytmického blues Chant of the Soil (14:32) a společně se závěrečným Prism jsou pro zvuk Jarrettova European Quartet možná nejtypičtější. Koncert zakončil po dlouhém skandovaném potlesku rytmicky radostný a libozvučně zpěvavý přídavek New Dance. Album je skvělou a nadčasovou vizitkou geniálního Keithe Jarretta.
ECM/2HP, 2011, 52:47