Početná dublinská Kíla vedená bodhránistou Rónanem Ó Snodaighem už léta motá spoustě lidem hlavu. Reely s jigy je schopna zahrát takovou rychlostí, že skoro netušíte, jestli se vám to pouze nezdálo. Po jevišti lítají jako šusové, někteří občas na chůdách a v podivných bláznivých kostýmech. Gaelsky zpívající Rónan prohýbá blánu bodhránu jakoby šlo o západoafrický talking drum a stojí u toho na jedné noze po vzoru Iana Andersona z Jethro Tull. Líbivě melodickou stylizaci si u Kíly neobjednáte, tak jednoduše své kořeny nevidí, odezírá je z ozvěn současného světa a s průlomem do popkultury nepočítá. Navíc ze stojatých vod onehdy módního keltství vzala nohy na ramena dávno předtím, než celá slavná keltománie stačila žluknout. Střelka kompasu se jí přitom zbláznila. Kíla se odmítla ztotožnit s obecně známými hudebními příběhy. Na irském základě postupně budovala propracované rytmické struktury komunikující v sympaticky tvůrčím souznění s Latinos, Afričany, rockovými alternativci a kdekým z Evropy. Výsledné orgie pak představovaly bludiště přirozeného stmelování irské tradice se světem, účelně bojující s globalizačním vysíláním starodávných národních tradic do muzeálního důchodu. Ne, že by si Kíla hrála na etnomuzikology, zkrátka se jenom na svých nikdy nekončících cestách občas setkala s nepravděpodobnými muzikanty, a zjistila, že jim to spolu klape. Například během japonského turné v roce 2004 s hráčem na tonkori Oki Kanu z národa Ainu, jehož zbytky přežívají na ostrově Hokkaidó. A když za rok přijel na anglický WOMAD, kde z jeho kapely Oki Ainu Dub Band všichni padli na záda, natočili s ním Irové společné album KÍLA & OKI (Kíla Records, 2006, 40:03). Bez vyšších cílů, prostě si padli do oka a přišlo jim to kamarádství vhodné podchytit.
Ainu mošir – říše Ainů se po dlouhá staletí rozkládala na ostrovech Hokkaidó, Sachalin, Honšů, poloostrově Kamčatka a části Kuril. Tisíce let před příchodem Japonců; skoro bílé Ainy s kulatýma očima lze tedy právem považovat za původní obyvatele, ačkoliv to odkud přišli, dodnes nikdo nevypátral. Snad z Kavkazu, Mongolska nebo dokonce Oceánie. Do sedmnáctého století si Ainové neznající písmo a uctívající medvěda vládli sami, počínaje rokem 1870 ale s císařským nařízením začíná násilná asimilace Ainů spojená s pojaponštěním jmen, zákazem jazyka, kulturních tradic a praktickým zotročením, alibistickým zákonem přiznávajícím Ainům statut svébytného národa zrušená až teprve v roce 1997.
Ainové chovají jarní medvědí mláďata v kleci, vykrmují je jako u nás husy, pak je v patřičné úctě zabijí a snědí. Taková slavnost se jmenuje iomante (odeslat do světa bohů). Animističtí Ainové věří, že duše medvěda pak bude všude vypravovat, jak se jim u nich líbilo a nenechá si to pro sebe. Pro Ainy z toho vyplývá, že ostatní zvířata se k nim jenom pohrnou a oni nebudou mít nouzi o kožešiny a maso. Během obřadu zní zvuk tonkori, údajně souznící s pochodováním medvědů v kleci. „Nehrajeme a nezpíváme pro lidi, ale pro medvěda“, vysvětluje Oki. Pětistrunný nástroj s korpusem vytvarovaným podle ženského těla symbolizuje veškerou hudební kulturu národa Ainu a jeho zvuk prý vysílá spoustu záhadných podtextů.
Oki ainskou tradici a tonkori už předtím namixoval s reggae, dubem, elektronikou a afričanstvím, takže si mezi Iry nepřipadal jako exot, navíc Rónan ho svým kolegům představil nejlépe, jak jen to šlo: „Oki je zasraně dobrý basista.“
Skočné a bez debat magické album nazpívané Rónanem a Okim v ainštině, irské gaelštině a angličtině je dobré poslouchat bez zbytečného hledání ne existujících kulturních souvislostí; těšit se z ohromujícího čistého prolnutí irských a ainských vkladů, které z nich prý vytryskly z nutkání prozkoumat jeden druhého. Oki si totiž myslí, že Rónan je opice.
