Finský akordeonista a absolvent Sibeliovy akademie vede útok nejen na citlivou pleť (sensitive skin), ale i citlivé uši. Po spolupráci s někdejší rytmikou King Crimson, s Kronos Quartet či panem profesorem Heikkim Laitinenem na mordýřských baladách zase jednou zvolil formát sólového alba. Ovšem přizval na něj řadu různorodých hostů. Včetně Kronosu, finského folkaře a folkloristy Arta Järvely nebo dalšího krajana, mimořádně talentovaného jazzového trumpetisty Jukky Eskoly. Křehké dívčí vokály připojily také Inka a Saana, Kimmovy odrostlé dcerky. V Pohjonenově rejstříku přitom zůstává ostrá elektronika i hrátky s disonancí. Od úvodního ataku s blízkovýchodní melodikou Cyclon (jak výstižný název) se Pohjonen snaží smést posluchače především originalitou. Originalitou aranžmá, nezvyklým vedením melodie a samozřejmě atypickým přístupem k elektrifikovanému nástroji, ale na ten už jsme si u něj asi zvykli.
„Tohle je první album, které jsem měl dost času plánovat a nahrávat v pohodlí a klidu svého vlastního studia, což muzice umožnilo vytanout mnohem organičtěji a přesně tak, jak jsem chtěl… Jsem s výsledkem více než spokojený, jsem dokonce nadšený,“ píše Pohjonen sebevědomě v tiskové zprávě. Možná je ona přepečlivost procesu nahrávání jediným důvodem ke drobné výtce. Autor se během dvou let přípravy nechal unést k až přílišné zdobnosti a pestrosti. Zvláště v kontrastu se sevřenějším projektem UNIKO. Kompozice Anemone, právě jedna z těch s Kronosem, by na Marsu možná mohla představovat docela přijatelný pop. Lamina se vzletnou trubkou a klokotající smyčkou perkusí zní jako easy listening i pro „pozemské“ ufony. Co Emissio, jedna z vrcholných skladbiček? Něco mezi Mozartem a punkem počítačové éry. Atomi? Umírnění finští metalisté zabloudili do studia, kde se nahrává hudba pro bollywoodské filmy. V Serenity Pohjonen přednáší jakýsi zneklidňující minimalismus, v Ramsoo až starosvětsky folklorizuje, titulní Sensitive Skin má díky varhanním rejstříkům a dronům až sakrální nádech a o prvcích ambientu, soudobé hudby či zmíněném hudebním výletu do Arábie nemluvě. Jenže soudržných až šedivých nahrávek vzniká spousta a tahle Pohjonenova přepestrá mozaika aspoň nemá žádný nevýrazný kamínek. Nenudíte se – a nejste v klidu – ani chviličku, neb i při opakovaném poslechu stále nevíte, co vás v příštím taktu překvapí.
Octopus/Ondine, 2015, 46:51