Touhle deskou smýkají silné emoce. Aby ne, když hlavním popudem k dokončení kolekce byla řetězová smrt několika blízkých kamarádů. Pepijn Caudron je především skladatel hudby pro divadelní, taneční a filmové produkce. Ovšem už několikrát si odskočil od zadání, aby jako Kreng složil něco sám za sebe. Prozatím pokaždé z toho vzešla variace na soudobou moderní klasiku, špikovaná real time samplingem a decentní elektronikou. Letošní deska, především díky své druhé polovině, ale vykračuje výrazně jinam. Kolekce The Summoner je založena na pěti fázích smutku, které reprezentují jednotlivé skladby. Zrcadlí se zde tiché, stěží slyšitelné rozjímání, silné pohnutí reprezentované smyčcovým tělesem, které během trojice kompozic vystřídá hned několik technik hraní na housle, od klasického až po vyluzování zvuků poklepáváním prsty na tělo nástroje. To vše za asistence Pepijna, který práci dirigentsky usměrňoval a zároveň v sampleru upravoval k obrazu svému. Jakoby se číše pohnutí postupně naplňovala a přetekla v druhé polovině desky. Smyčce se tiše vytratí zadním vchodem, chvíli opanují prostor vznešené, ale zcela evidentně nervozitou škobrtající hammondky, aby se ve čtvrthodinové titulní kompozici ve studiu sebejistě rozkročila doom metalová parta Amenra. Je zajímavé, jak je tak zásadní stylový kotrmelec proveden na The Summoner plynule. Cítím v tom reálné prožitky autora, který melodicky káže metalistům (včetně stylového chrapotu) pokračovat v podobném duchu. Když dva dělají totéž, výsledek může být poměrně rozdílný. Když se proti nespravedlnosti bouřily housle, byly v tom emoce zoufalství a jisté vnitřní vzdorovitosti. Pokud ale ty samé party zahrály podladěné kytary a razantní bicí, ihned se před očima objevil obraz Michaela Douglase z filmu Volný pád, kdy padly veškeré zábrany vyrovnávat se s nástrahami života „kultivovaně“ a nastala fyzická a verbálně „necenzurovaná“ ventilace naakumulované tenze s destruktivními následky. Autor veškeré hnutí mysli vynáší pravdivě na světlo. Nemaskuje ho, ani neomlouvá. Prostě jen skrze klasickou i metalovou partu konstatuje. Výsledkem tohoto konkrétního procesu bylo naštěstí smíření, jinak by celá kolekce neskončila lyrickou tečkou Acceptance. Mám za to, že Belgičan asi netušil, že by někdy byl schopen natočit podobné album, jakým právě The Summoner je. Jeho nekašírovanost a naléhavost, ve spojení s aranžérským mistrovstvím z něj dělají desku, se kterou se vyplatí se konfrontovat.
Miasmah rec., 2015, 42:05
