Kvartet Dr. Konopného: Skrývám se, ale nikdo mě nehledá

4_Kvartet_DrJako herec je Radomil Uhlíř nejen nepřehlédnutelný, ale jeho nezapomenutelné minirole milicionáře-vyhazovače (Kouř), traktoristy (Pražská pětka), zfetovaného pekelníka (Čert ví proč) či chlapce ze sousedství (Díky za každé nové ráno) jsou veselé, vstřícné, a diváky vděčně přijímané. S jeho hudební tvorbou tomu počítám bude přesně naopak. Ne každý ji vydýchá, a ne každému se prvotní úsměv či nechápavý výraz nepromění následně v křeč či zděšení. Možná i to bude jeden z důvodů, proč debutové album souboru Kvartet Dr. Konopného (kterého je Uhlíř jedinou konstantou) nazvané až geniálně výstižně SKRÝVÁM SE, ALE NIKDO MĚ NEHLEDÁ (Guerilla Rec., 2006, 1:25:01) vyšlo až dlouhých šestnáct let po jeho vzniku. Vydatná porce poslechu pro náročné či otrlé (podle toho, z jakého úhlu na věc nahlížíte) názorně vysvětluje, proč je Radomil se svými proměnlivými doprovodnými sestavami legendou domácí nonkonformní hudební scény. Na prvním disku Kosmický pesimismus se záznam vrací k historické podobě z poloviny devadesátých let. Improvizované hudební plochy prozrazují invenci zúčastněných, a v dialogu s výraznou frontmanovou recitací, deklamací a hrou se zvukomalebností jazyka, získávají na síle vyznění. Krom dvou rozsáhlých skladeb na texty A. Artauda nabízí deska i autorské texty Uhlířovy, jehož lingvistická obratnost se tu roztáčí geometrickou řadou a konkrétně závěrečná skladba Fresky je úžasnou ukázkou geniální dramatické interpretace a mistrovské práce s významem slov i jejich kombinací. Na druhém disku Stíny bojovníků, který obsahuje nahrávku z loňského května, si už Uhlířova chrlení slov příliš neužijeme. Omezuje se zde jen na fragmenty a mnohem častěji s hlasem pracujejako s hudebním nástrojem a jen vyluzuje zvuky. Není zde doprovázeným sólistou, ale organickou součástí celku, tvořeného silnými osobnostmi i zručnými instrumentalisty zároveň. Navíc se s absencí rozsáhlých textů vytratil specifický humor, redukovaný jen na názvy skladeb (Vokalista tloušťkou maskuje svůj aristokratický původ). Výsledek zní často mnohem méně experimentálně, tradičněji, aniž by ovšem postrádal napětí i dobrodružnost. A když kolečka do sebe zapadnou, je vše velmi působivé. Zároveň tu pochopitelně jsou i místa, kde se soubor nechal unést silou okamžiku, která však už při zpětném poslechu nefunguje. Konzerva tak svůj smysl určitě má, ale v tomto případě více než kdy jindy zůstává jen studeným otiskem živočišné reality a dokladem nepřenosnosti koncertního zážitku z podobné produkce. Bylo by však škoda, kdyby to kohokoliv od poslechu odradilo. Nepřehlédnutelná Radomilova postava tu dobyla další kótu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *