Loňskou sestavu kapely předního trumpetisty československé jazzové historie představí novinka Laco Deczi / Celula New York: BIG SHOT (Cube– Metier, 2009, 53:27) v nejslavnější podobě ,celulovského‘ instrumentáře, což znamená, že vedle kapelníkovy trubky a kompletní rytmiky je přítomný také tenorsaxofon Chrise Jensena (tehdy Petr Král), trombon Sarah Politzové (tehdy Svatopluk Košvanec) a elektrická kytara Davea Dana (tehdy Zdeněk Dvořák). Od letoška lze americké plody Decziho kapely porovnávat s opomenutými čtyřmi opusy Celuly let 1969–81, neboť vyšly v dlouho očekávané reedici v péči Indies Happy Trail. Repertoár alba je sestaven ze skladeb Decziho s výjimkou Karibikem šumného Ochun klávesisty Erika Meridiana, s výbornou hrou autora, a samozřejmě vždy přítomné trubky. Hudba představuje obě základní a oblíbené polohy Decziho hudby: pro autora typickou baladičnost a uměřenou iberoamerickou rytmickou dráždivost. Náladou vévodí trochu funebrálně laděná Memory s latinou rozechvělými sóly klavíru, tenorsaxofonu a trombónu, vzdálené echo kreolského ducha neworleanských nocí. Decziho zpěvnost témat nostalgicky připomene To My Mother, pro leckoho z nás posluchačů zbytečně obalovaná cukrovou vatou ,vokalizujících‘ kláves, pro pamětníky upřesňuji pojmem ,pánkovského‘ sboru. (Zpěvák a instrumentalista Lubomír Pánek založil v Semaforu v roce 1959 vokální sbor, který se po osamostatnění a rozšíření až na osm hlasů stal nedílnou součástí uniformního doprovodného zvuku středního proudu československé populární hudby, od TOČR, přes ,vyšší populár‘ až k dechovce.) Závěrečná balada Parník vyvolává vzpomínky na Decziho spolupráci s Lacem Gerhardem na albu Dobre sme sa oženili, jehož reedice je už v přípravě. Jelikož u Decziho nesmí chybět trocha humoru, předkládá nám úsměvnou parodii ,plantážnického‘ shoutingu Deryle (exaltovaného vykřičení svého sdělení) v dialogu s trubkou. Vokalistou je Deryle Hughes, který také uvede ,nejafričtější‘ skladbu Tumba. Vedle rytmu tento dojem navozují Meridianovy klávesy přepnuté tu na zvuk marimby, onde na zvuk etnické fl étny. Mezi tím uslyšíme opět výborné saxofonové sólo Chrise Jensena. Na poněkud banálním funku je posta vena úvodní Selepka, byť s výbornými hardbopovými sóly trubky, tenorsaxofonu a bicích Vaica Decziho. Na totéž téma zajímavěji zní druhá půle titulní Big Shot, v níž se dočkáme strhujícího kytarového a následně klávesového sóla, odkazujících k éře jazzrocku. Baskytaristou nahrávky je Nob Kinukawa, místy vokálem přispěje Jennifer Haddon. Decziho newyorské variace Celuly stvořily od počátku devadesátých let úctyhodnou diskografi i, v níž převažují skladby kapelníka. Zásadní alba typu Pietosa (1969) či Ohně až požáru (1976) však už nečekejme, dnes se už Deczi nemusí podílet na vývoji jazzu, jak tomu bylo v jeho československé éře. Stačí, bude-li těšit svou hudbou publikum.
