Představa, že by vás měli přijet domů dostat do varu – myšleno do skutečného varu, ne že u toho budete pouze rozhazovat rukama – akordeonista, zpívající kytarista a houslista, notabene lidé z tradiční scény, zavání až přílišným eufemismem, leda že by na sobě měli nějaké veselé kostýmy. A v zásobě košilaté fóry. Takovéhle party, a že jich existuje, propírají spíš lidovky, dřou struny, občas něco vymyslí – a není to vůbec blbé nebo špatné – ovšem překvapení, že byste z toho vylezli na tovární komín, přestože trpíte závratěmi, z toho nekouká. A pak přijdou Lau (na Orkneyských ostrovech tak říkají přírodnímu světlu, ať už tomu na obloze nebo v ohni), spustí pseudolidovky a vy z toho komína navíc skočíte dolů.
Kvůli komu že to? Kytarista a hráč na dobro Kris, syn Ivana Drevera od skotských Wolfstone a léta nájemný muzikat u Kate Rusby, Battlefi eld Bandu a Daniela Lappa. Skotský houslista Aidan O’Rourke od Blazin’ Fiddles, na jehož albu Sirius hostoval i podobný rychlík se smyčcem Harald Haugaard z Dánska. A konečně Aidanův přítel, anglický akordeonista Martin Green, léta zaměstnaný u Elizy Carthy, Lindy Thompson, Be Good Tanyas a Joan Baez. Shrnuto: muzikanti z tradiční scény, tykající si také s jazzem, klezmerem a bluegrassem, schopní zfleku improvizovat na jakékoliv téma, s touhou odlišovat se. Ne za každou cenu, spíš z nutkavé potřeby být jiní, různorodí, asi jako všichni z líhně edinburghských klubů, odkud vzešla například Salsa Celtica. V Edinburghu se poslední léta totiž nosila víc než anachronické pidlání moderní folková anarchie. Proč by si jinak Lau skládali autorské skladby, přestože na první poslech by u nich každý nejspíš hádal, že objevili neznámé ložisko lidovek. „Nehrát tradiční kusy nebylo vědomé rozhodnutí, zkrátka jsme nosili v hlavách tolik vlastních, že jsme je nepotřebovali.“
Hudbu Lau na albu LIGHWEIGHTS & GENTLEMEN (Reveal Records, 2007, 57:45) lze brát jako protilék na nekonečný zástup kapel zamotávajících se do tanečních reelů a jigů. Trojice kombinuje vlivy irských, skotských a anglic kých harmonií a rytmů do na první poslech složitých, technicky brilantních, originálních skladeb, které po chvíli, než by vás akademicky uzemnily, do vás napumpují pyrotechnickou energii až nevíte, jestli se vám to nezdá. A při Krisově zpěvu si matně vzpomenete, že takovou radost jste kdysi prožívali v dobách, kdy na folkovou scénu vstoupili Fairport Convention se Sandy Denny nebo nedávno nezastavitelná badatelka Eliza Carthy.
U Lau se nejedná o žádný plánovaný nonkonformismus, ale o přirozený a logický vývoj části anglického folku, vydávající se na výpravu za explozivní virtuo zitou. Jestli to Lau nakukal producent s nevysychající tvůrčí nápaditostí Calum Malcolm, těžko soudit, svého času ale podobně bez jakékoliv nostalgie rozpumpoval Capercaillie, Boys Of The Lough nebo Anam, když předtím šafářoval Nazareth, Maire Brennan, Simple Minds a Prefab Sprout. Takže žádný zásadovec natož tradicionalista, nýbrž dolovatel vášní a jinakosti. I proto jsou Lau favorité označení folková nahrávka roku.
