Limbo: Koncert

9_limboPlzeňsko-pražská skupina Limbo vznikla v roce 2004 jako trio, kde byl leaderem saxofonista a basklarinetista Pavel Hrubý, jemuž však byli zcela rovnocennými partnery kontrabasista Taras Voloshchuk a perkusista Miloš Dvořáček.
O rok později se pak ještě přidal „veterán“ naší jazzové scény, trumpetista František Kučera, který jednoznačně napomohl definitivnímu specifickému zvuku kapely. V této sestavě pak vyšla první dvě alba – samizdatový eponymní debut a Kalimbo, kde se jasně ukázalo, že soubor sice ctí a navazuje na tradice „klasického“ moderního jazzu, ale je schopen jít vlastní cestou a neupadá do klišé, která tento směr leckdy už několik desetiletí provází. Ovšem možná byla tahle škatulka přece jen trochu těsná, a tak se Pavel rozhodl skupinu transformovat do elektroakustické podoby, v níž zůstal z původní sestavy jenom Taras, a obklopit se jinými muzikanty. To dokumentuje album Out Of Body, kde se Limbo opravdu dostalo z původního korpusu a lze ho považovat za krok vpřed. Jenže! Ono se říká „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“, ale někdy se tak do určité míry děje. Sám Pavel ve svém sleevenote k novému počinu s všeříkajícím názvem Koncert píše: „Pomyslný kruh se uzavírá, a přitom se mnoho věcí děje poprvé.“ Živák se totiž vrací k akustické formě a původní sestavě s jedinou výjimkou na postu bubeníka, který zaujal tentokrát Dušan Černák. Album otevírá skladba Stará cesta, při níž posluchače hned trkne, že tato cesta je naopak značně nová. Většina tracků se nese v elegickém duchu, který je zároveň vzdušný i vnitřně sevřený. Jakýmsi středobodem je Voloshchuckova Dumka, jež se sice objevila již na druhém CD, ale tady dostává širší rozměr. Z bývalého repertoáru jsou tu pak již jen dvě skladby – Frydidní muži z jedničky, která jasně zapadá svou atmosférou, a předělávka Native Country pod novým názvem Tatranské lúky z elektroakustické fáze souboru, přetavená přesně do tohoto konceptu. Příjemným oživením je pak experimentální hříčka Duo paco, dialog trubky s bicími. Černák dostává velký prostor i v závěrečném opusu Mandibula (věnováno alkoholu), kde se zmíněná elegičnost mísí s jemnou skotačivostí. Spirit koncertu tu je patrný, ale ne prvoplánově, ostatně potlesk uslyšíme až na konci. Je to spíš živá studiovka, kde je prostor pro improvizaci a zároveň zde panuje předem naplánovaný řád. Když se znovu zamyslím nad úvodními slovy sleevenote, tak bych se odvážil trochu oponovat. Podle mne se kruh naopak otevírá a rozbíhá se do všech stran, což napovídá i fakt, že podle posledních informací elektroakustická podoba Limba není vůbec uzavřenou kapitolou.

P. S.: Za zmínku rozhodně stojí také nápaditý obal od vynikajícího grafi ka a druhdy také sochaře Šporgyho, který o jeho vzniku natočil zhruba šestiminutový dokumentík, jenž je na CD jako bonus.

Polí5, 2012, 59:52

Přidat komentář