Před lety letoucími, když ještě žil, k Denisu Peánovi přistoupil Don Cherry a nadšený z koncertu mu potřásl rukou, čímž prý leadra francouzské kapely Lo’Jo hodně zaskočil; na ten den asi nikdy nezapomněl: po tříleté přestávce vydané album COSMOPHONO (Wagram/PJ Music, 2009, 44:13) totiž přináší hodně hráčské jazzové svobodomyslnosti a zarputilosti. Ostatně legendárního trumpetistu spojuje s Lo’Jo víc než jazz především shodný názor na boření hudebních hranic. A na to jsou francouzští multikulturalisté, dobře známí také z koncertů v Čechách, doslova mistři. Rock, jazz, funky, reggae, cikánština a pochopitelně, rytmy a melodie ze Severní a Západní Afriky, zůstávají jejich osobitou parketou. Stejně tak ukrutně lákavé hlasy berberských sester Nadii a Yamini Nid El Mourid. „Barvy cest kreslí obraz života,“ popisoval motivy předcházejícího alba Bazar Savant Peán. U výtvarnictví tenhle jedinečně abstraktně-surrealistický básník zůstává: ačkoliv se pustil do globálních krizí a pravděpodobnost, že černá na pomyslném plátně všechno zastíní byla veliká, nakonec by prý namaloval pouze barevné oko uprostřed. Že by Boží? „Zpíváme o tom, co jsme na cestách viděli, slyšeli, mysleli si o tom a jak jsme tomu porozuměli,“ tvrdí stále naléhavěji zpívající Peán. Asi toho bylo víc než dost a srandy naopak méně, protože temněji Lo’Jo ještě nezněli a tolik ambientních zvuků a efektů pro ně není také zrovna typické, i když vynikající album stojí převážně na akustickém zvuku. I po čtvrtstoletí zůstávají nomádští Lo’Jo naprosto unikátní kapelou se svébytným názorem na život.
