Indies Scope, 2022, 30:14
Lucie Redlová se na nápovědně pojmenovaném albu rozhodla věnovat, přibližně půl na půl, vlastním ohlasovým skladbám a úpravám moravských a slovenských lidových písní. Tedy částečně se vrátit, ač z jiného úhlu a v jiném nasvícení, k hudbě, z jaké vycházela v kapele Docuku. A hlavně k rodinné tradici, protože, jak uvádí v tiskové zprávě, „nám Redlům jdou zkrátka vlastní lidovky nejlíp“. Navíc s pomocí výtečných muzikantů Petra Vavříka, Jiřího Hradila nebo těch kolem horňáckého primáše Petra Mičky.
Jako celek se deska povedla a určitě stojí za pozornost. Akorát v úpravách lidových písní Fialečka či Prší déšť může patos působit jako poněkud přehnaný. A bujarost Poďme spať či Vdávala bych sa jako až trochu křečovitá. Asi nejde o interpretační prohřešek samotné Redlové, spíš o vinu přepáleného aranžmá, sound designu a vůbec produkční přezdobenosti některých písní. Na rozdíl od přesvědčivého vyznění Horehronky (až na „bouřkový“ sampl v pozadí, který je při opakovaném poslechu zbytečný a rušivý). Nebo autorské balady Rozmilý, kde instrumentace zní vítaně decentně, takže ani nevadí „jižslyšenost“ hudby. Vyloženě podařeným kouskem pak je například Za co, Bože, za co ve starosvětském folkrockovém kabátku, kde se Redlová, dříve zhudebňující spíše verše jiných autorů, představuje jako vtipná textařka: „Ej, můj Bože milý, já ťa pekně prosím, daj už ně šohaja tak chytrého jak já.“ V případě dvou dedikací dvěma krutě předčasně zesnulým, Kamarádko moja a Hudci, zazpívaných sugestivně od srdce, nezbývá než se tiše přidat ke vzpomínce.
Lucie Redlová o albu říká „cítím, že jsem opravdu po letech našla polohu, která mi sedí nejvíc“. Což je nejdůležitější, niterné pocity autora nelze rozporovat a přirozenost s upřímností platí nadevše. Jakkoliv mi, zcela subjektivně, připadal směr k syrovější výpovědi na předchozím albu Křižovatka (2012) či k sebezpytnému poprockovému písničkářství EP Otázky (2018) zajímavější.