Marcela Titzlová: Ivan Hlas – V náruči dejvický noci

Ivan Hlas je nesporně persona, která si zasloužila profilovou knížku, přestože kvůli němu posluchači a posluchačky hystericky neječeli a plakáty s ním nebyly ozdobou jejich pokojů, byť jeho hudba přispěla k mimořádnému úspěchu Šakalích let. Nebyl ani průkopníkem, který prosazoval nový styl či žánr, ani to nebyla kultovní postava nabývající postupně až mýtického rázu. Jenomže jeho tvorba je mimořádně kvalitní, a nasazenou laťku si udržuje po desítky let, což je výjimečné. A byl spojený s hanspaulskou scénou, i když ortodoxní bluesman nikdy nebyl. Ale patřil k pravidelným návštěvníkům hospody Houtyš a píseň Hanspaul City rozhodně není vylhaná. Dost důvodů udělat s ním rozhovor na celou knihu.

 

Volba autorky Marcely Titzlové se ukázala jako dobrá, protože hanspaulskou scénu zná, takže věděla, na co se ptát. Navíc se jí podařilo nezabíhat do zbytečných detailů, jak se to insiderům občas stává, a zbytečně nerozpitvávala Hlasovy hudební proměny a vývoj skladatelského rukopisu, aniž by přitom tvorbu opomíjela.

 

 

Od první půlky je těžké se odtrhnout, protože Hlasovo dětství bylo výjimečné, málokdo strávil část dětství v Guineji. A pak přišlo stěhování na Hanspaulku, která sice byla v Praze, ale ještě si zachovávala vesnický ráz, kde se všichni znali a potkávali v hospodě. Hlas tam zažíval své první muzikantské zkušenosti a postupně se objevil v řadě známých kapel, jako je Žlutý pes, Žízeň, Yo Yo Band nebo Navi Papaya. Ale rozhovor nepřibližuje jen příběh scény a jednoho jejího představitele, byť už kvůli tomu stojí V náruči dejvický noci za přečtení, zejména pro ty Hanspaulkou nepolíbené. Je to taky velmi působivý obraz života za socialismu na periferii, života lidí, kteří nemají dost peněz a protloukají se od výplaty k výplatě, a mnohdy jim do té výplaty už peníze nezbývají. To je dobré připomenout pro ty, kteří mají pocit, že za socialismu bylo všechno skvělé. Hlas se finančně zajistil až po úspěchu Šakalích let. Současně kniha také přináší sondu do mizejícího světa hospod, kde se všichni setkávali a kde vznikalo mnoho originálních nápadů, ať už hudebních nebo literárních – ne náhodou tam hledal své pábitele Bohumil Hrabal a inspirovala se tam po něm i jiná klíčová postava Hanspaulky Petr Šabach. Ty nevyhubila ani paneláková sídliště s jejich anonymitou a prosklenými restauracemi, to přišlo až v individualizované polistopadové éře, kdy se mnohé domy restituovaly, a tak skončil i Houtyš, tedy hospoda U Tyšerů.

 

A pominuta nejsou ani kontroverzní témata, zejména alkohol, i když tady by možná stálo za to jít více do hloubky. Stejně tak je škoda, že Titzlová více nepátrala po minulosti Hlasova otce, který sjezdil celý svět, a nepátrala více po inspiracích, zejména těch mimohudebních. Mám na mysli zejména Václava Duška a jeho romány z karlínsko-holešovické periferie, ty Hlas jako knihkupec a vášnivý čtenář určitě znal.

Absence větší hloubky je problémem v závěru knihy, kde už nestačí samotné vzpomínky, protože se Hlas po divokých devadesátých letech přece jen usadil, takže rozhovor dostatečně negraduje před dobře vypointovanou závěrečnou otázkou. Je to trochu důsledek snahy neopominout žádnou z desek, a přitom neupadnout do klišé popisu vývoje od alba k albu. Přitom je nakonec mnohem zajímavější vyprávění o spolupráci s Ladislavem Smoljakem. Je zde dost témat, jež by bylo možné rozvinout, třeba srovnání dneška s dobou socialismu nahozené v otázce o Egyptu.

 

Prostě by to chtělo lepší redakční práci, více si s textem vyhrát, a to jak na detailech – třeba odpověď na dotaz ohledně názvu Navi Papaya je trochu zmatená – tak v celkové koncepci. O tom však psát u Mati nemá smysl, na to je moc undergroundový.

 

Maťa 2019

Přidat komentář