Innova Recordings, za kterými stojí American Composers Forum, vydaly další alba, která potvrzují, jak lze atraktivně prezentovat soudobou komorní hudbu výběrem přitažlivých titulů.
Ten první, Wreck, vytvořila známá skladatelka Mary Ellen Childs původně už na připravenou choreografii minnesotského tanečního souboru a ztvárňuje příběh ztroskotání lodi na jezeru Superior. Právě Childs, kterou známe například z CD Kilter na experimentálních XI, má pro takový úkol všechny předpoklady: jejích osmnáct zastavení nás zaujme temnou, až výhrůžnou notou, plnou očekávání, fortissimem od samotného začátku, jehož se naplno zúčastní klarinetista, houslistka a dva violoncellisté, podbíjení hutnými bicími. Různorodost jednotlivých peripetií vzbuzuje představivost, je výbušně dramatizující, thrillerově úzkostná, fungují tu nášlapné miny podprahové předzvěsti i nástřelné dravosti, pouze občas rozvírané obkružujícím vlněním, převládá však vybubnovávaná zběsilost, atakovost cellové kohorty, nad níž klarinet vyšiluje spolu s houslemi. Skladatelka, která mnohokráte osvědčila své umění vizuálního perkusivního nasazení (se skupinou Crash) a jejíž kompozice už uvedl kdekdo od Kronos Quartetu po Zeitgeist, tu znovu osvědčila, jak dokáže rozehrát téma s kompoziční vyvážeností, vichřením zvukového aranžování včetně zdvojení melodie a její antipodnosti, jak se vymyká svou třaskavou výbojností a průrazností z obvyklých soundtracků.
Zcela protikladný je soubor skladeb minnesotského skladatele Justina Rubina s názvem A Waltz through the Vapor. Nečekejte tanečnost, jde spíše o tradičně eklektickou procházku, zahloubanou, místy zamlženě sklíčenou, jindy výbojněji romantizující. Přes polovinu kompaktu zaplňuje sólový klavír, a právě výkon Matthewa McCrighta na tomto nástroji si zasluhuje ocenění. McCright dokáže být rozvážně přemýšlivý, uvážlivě prstokladný, jako kdyby na každém tónu závisel osud celé skladby, je odbíjivě rozhorlený i kroksunkrokový, ale zastihneme ho dokonce při burácivosti, což je obzvlášť nečekané, protože ta se ozve v ukolébavce. Další nástroje (už s jinými pianisty) celek osvěžují, zejména pokud jde o rozverněji skotačivou účast hoboje s marimbou, ale oživením je i hladivá fl étna nebo intimně vhloubené violoncello. Právě při jednolité rovině celého alba jsou uvedené drobné zvraty vítaným obohacením.
Kalifornský perkusista Justin De- Hart, pohybující se obvykle od klasiky až k popu, využil šanci ozkoušet se sólově při čtyřech komorních kompozicích, poskytujících prostor pro perkusivnost na xtou. Hned patnáctiminutové postminimalistické XY spoluzakladatele Bang on a Can Michaela Gordona dává příležitost nejenom k přímočarému datlovému vyťukávání na pět bubnů, nýbrž nutí zvládat symetričnost a ještě více asymetričnost obou paží, jako by byly na sobě nezávislé při proměňování hlasitosti či tišení, rychlosti a důrazu. Už klasická Psappha (téměř 14 minut) však je mnohem prokombinovaněji hudební, variabilně živočišnější, uvážlivě probíjivá, dotýkavá s důrazem na detaily. A téměř dvanáctiminutová Bone Alphabet britského Briana Ferney hougha je intrikánská, polyrytmická, a právě proto náročná na provedení. Konečně téměř čtvrthodinová They Looked Like Strangers od Stuarta Saunderse Smitha z Baltimoru se od předchůdců odlišuje, protože je založena na smírčím, lyričtěji osobním zvuku vibrafonu, je motivována zážitky z dětství a vznikla v roce 2009 za spolupráce s DeHartem. Jak vidno, perkusista nám může zprostředkovat celou škálu souběžných i protichůdných dojmů.
Pro své páté album Thrum si Minnea polis Guitar Quartet zvolil tvorbu soudobých skladatelů, kompozice, určené přímo (či nepřímo) právě pro tuto příležitost. A samozřejmě i tady hraje důležitou roli odlišnost: původem Haiťan Daniel Bernard Roumain, žijící v New Yorku, se vyrovnává se čtyřmi mezníky svého života, s Harlemem, New Yorkem, Detroitem a pochopitelně i s Haiti pod společným titulem Ghetto Strings. Což je spíše symbolické označení, protože jednotlivé peripetie mají vazbu na esenci těchto míst, na rodiče, prostupuje je mix vlivů i hypnotičnost místních tradic, reflexe typických momentů, harmonicky zrytmizovaných. Sám nekytarista, David Evan Thomas, pocházející z Rochesteru, pojímá kvarteto jako jednolitý čtyřiadvacetistrunný nástroj v třídílné kompozici, která dala název celému albu. Nechce být komplikovaný, ale ani jednotvárný, dává především příležitost individuální virtuozitě zúčastněných. Deset zastavení rodáka z Atlanty Vana Stiefela Cinema Castaneda zase působí evokativně jako nějaký příběh rančerů za různých situací, chce reagovat na události „podivných dnů“ současnosti, ale mám dojem, že je spíše „po americku“ harmonizuje (včetně střídmé vokální clonky v pozadí). Konečně čínský světoběžník Cao Jong v Guangxi Impression podrobuje členy kvarteta střetávání se svou pipou, přičemž inspirací pro imprese mu byly nejrůznější aspekty života v této jihočínské provincii. Právě spojení kytarového zvuku s čínskou loutnou dává dílku přídech melodizující perkusivnosti a perkusivní melodičnosti s rysy exotické naléhavosti. Čtyři rozdílná alba. Ale právě v tom je přednost Innovy: že většinou nabídne něco neobvyklého, původního, zajímavého. Stačí si zvolit.
Innova Recordings, 2012, 2013,
54:42; 71:51; 64:26; 67:32