Po úvodním sólovém albu „Najponka“ Jana Knopa vznikla v intimním prostředí sídla Greville Lodge v Cheltenhamu další nahrávka česko-anglické etikety, tentokrát poprvé nikoli s tuzemskými jazzmany. Aktéry alba THAT’S ENTERTAINMENT (Cube-Metier, edice Jazz at Greville Lodge, volume 2, 2010, 66:12) jsou pianista Mike Carr a kytarista Jim Mullen, oba mnohaletí protagonisté špičkové britské scény. Mike Carr (1935) je významným účastníkem anglického moderního jazzu, mající za sebou spolupráci s hvězdamí druhu Dizzyho Gillespieho, Colemana Hawkinse, Johnnyho Griffina či Arta Farmera. Na této nahrávce hraje na klavír, jinak je také varhaníkem, o němž Oscar Peterson údajně kdysi řekl, že neslyšel žádného varhaníka lépe swingovat. Jim Mullen (1945) je ceněným britským kytaristou, s Carrem hrávají už dlouhá léta. Nahrává vlastní alba a byl členem All Stars Colletictive založeného Paulem McCartneym (CD All About The Music). S výjimkou dvou skladeb Mikea Carra (Blues For Monk, Freedom Song) je repertoár alba sestaven z osvědčených standardů klasiků dvacátého století (Gershwin, McHugh, Thiele, Rodgers, Khan). Na úvod však zvolili skladbu z jiného soudku – I’m Walking pianisty a zpěváka Fatse Domina, jehož honky-tonk styl propojený se zmodernizovaným rhythm&blues z něj udělal hvězdu klasického rock’n’rollu. V Dominově odpichové skladbě se oba jazzmani představí ve vší dokonalosti swingu, techniky hry a jazzové empatie. Celé album má uvolněnou atmosféru skvělého muzicírování, na níž má svůj podíl také provařený song What a Wonderful World, který dokázali zbavit obvyklého nánosu sentimentu směrem ke zdravé melancholii. U balady Body And Soul položili důraz na lyričnost původní Heymanovy melodie z roku 1930. V Blues For Monk Carr přesně vystihl Monkovo svérázné sepjetí melodie a rytmu a jeho Freedom Song v sobě nese ducha folkrockových protestních blues šedesátých let. Přímo osobním vyznáním dua Carr – Mullen je závěrečná A Beautiful Friendship od Donalda Khana a Stanleyho Stynea. Jejich hudba je moderním mainstreamem v tom nejlepším slova smyslu, Mullen na elektrifikovanou kytaru používá často také bluesově klouzající tóny, s lehkým rockovým témbrem. Carr je nad pianem swingujícím boperem, jemuž nejsou cizí prvky starších nebo lidovějších klavírních stylů, včetně rhythm&blues.
