Koncertní řada Jazz na Hradě plodí novinky pravidelně. V průběhu let vzniká obstojný dokument české jazzové scény, stále častěji ozvláštňované mezinárodní spoluprací. Jsou mezi tím alba nevybočující z běžného repertoáru kapel, ale také docela zajímavě koncipovaná setkání zrozená jen pro tuto příležitost. Lze namítat, že tyto koncerty se dějí mimo život jazzové komunity, kam si ,běžný‘ posluchač vstupenku nekoupí: publikum je atypické složením s převahou posluchačů pocházejících z řad vrcholné ekonomické, politické, průmyslové a sponzorské třídy, neobvyklé je rovněž prostředí sálů. Vše sečteno by mohlo mít dopad jak na dramaturgii, tak na intenzitu prožitku, který jazzmani publiku předají. Skutečnost je však taková, že publikum se chová vstřícně, byť občas bývá zaskočeno, na jeho obecné znalosti jazzové hudby bych také nevsadil, ale muzikantům se hraje dobře a nemíní svou prezentaci na tak historickém místě našich dějin odfl áknout a publikum v kvádrech šidit. Za těch více než pět let se na pražském Hradě odehrály také koncerty zcela mimořádné, které by byly ozdobou kteréhokoli tuzemského festivalu a nedostaly-li se na alba, byla to otázka hlavně licenční. Namátkou připomenu koncert Cecila Taylora, Johna Abercrombieho s Miroslavem Vitoušem, Sonnyho Smithe s Brianem Kellockem, Joea Zawinula, Tomasze Stańka, The Vanguard Jazz Orchestra…
K nejzdařilejším nahrávkám koncertů na Hradě patří album EMIL VIKLICKÝ 60 (Multisonic, 2009, 69:43). Protagonista jím ve Španělském sále oslavil své loňské jubileum (23. 11. 1948). Z Viklického tria je pro zvuk nahrávky podstatná ještě přítomnost basisty Františka Uhlíře. Bubeník Laco Tropp po úvodní Viklického úpravě Janáčkova motivu z klavírní skladby Po zarostlém chodníčku odchází a svůj post podstupuje Kaliforňanu Richardu ,Dicku‘ Wellerovi zběhlému ve ,španělské‘ rytmizaci. Co nahrávku dělá výjimečnou, je rozšíření o mezinárodní sestavu dechařů. Tvoří ji britský tenorsaxofonista Julian Nicholas, belgický fl étnista a altsaxofonista Steve Houben a hráč na chromatickou harmoniku ,thielemanovského‘ stylu Hendrik Meurkens z Hamburku. Ten s Nicholasem dodali také vlastní skladby, ostatní repertoár tvoří standardy Noa, Noa (Sergio Mendez), What’s Now (Bob Haggrat) a Caravan (Juan Tizol a Duke Ellington). Viklický přispěl ještě skladbou Aspen Leaf. Příjemným repertoárovým překvapením je závěrečná What Now My Love (česky Co dál, v originále Et maintenant) šansoniéra Gilberta Bécauda. Ač je tato parta tělesem nástrojových virtuózů a skvělých improvizátorů, výsledkem je soudržná skvělá muzika bez sebemenšího náznaku exhibicí. Zvukovou novotou je přítomnost harmoniky, kterýžto nástroj od swingové éry poněkud odešel do ústraní – snazší je nastavit příslušný knofl ík na klávesové elektronice.
Nejstarší ,hradní‘ novinka vznikla už loni v březnu, křest se však konal kvůli kapelníkově cestovatelské vášni až koncem roku: MARTIN KRATOCHVÍL & JAZZ Q & TONY ACKERMAN (Multisonic, 2008, 72:34). V titulku by ještě měl být zpěvák Oskar Petr, který v třetině z devíti skladeb nejen zpívá, ale také je opatřil vlastními verši. Zpěvákem Jazz Q byl v letech 1977–79 a po Joan Dugganové to byla Kratochvílova nejšťastnější volba při hledání vhodného vokalisty. První půlka patří duu Kratochvíl– Acker man, šiřitelům směru jimi nazvaného novou akustickou hudbou. Byla to Kratochvílova vize po rozchodu Jazz Q v první půli osmdesátých let. Strhujícím způsobem zahájili koncert Ackermanovou Palomou, následovanou davisovskou klasikou All Blues. Současný Jazz Q se představil v sestavě Kratochvílových spoluhráčů z různých etap existence kapely v sedmdesátých letech: kytarista Zdeněk Fišer, baskytarista Přemysl Faukner a bubeník Jaromír Helešic. Elektrická část koncertu byla zahájena klasikou českého jazzrocku, Kratochvílovou skladbou Pozorovatelna ze stejnojmenného alba. Oskar Petr zpívá své texty na Kratochvílovy skladby Manuela a Zatmění slunce. Sám si ještě otextoval Freedom Jazz Dance Eddieho Harrise a ze skladby se stal rozsáhlejší prostor pro sólistické exhibice. Koncert končí Zawinulovým Black Market. Kapela úžasně šlape a sledovat prožívanou hru hlavních sólistů, Kratochvíla a Fišera, stojí za to. Nahrávka zdaleka není jen připomínkou starých jazzrockových dob.
Ke starým pověstem jazzovým patří příběh basisty Billa Johnsona z Original Jazz Bandu, první slavné kapely New Orleansu, jemuž se na turné roku 1911 zlomil při vystoupení v Shreveportu smyčec. Bill se zachoval jazzově novátorsky a odehrál vystoupení prsty, neboli pizzicato. Výsledek zaujal natolik, že tento styl se stal základní technikou hry kontrabasu v jazzu. Naopak, hra smyčcem legato se stala doplňující, kvůli zpestření barvy basového hlasu, pro zesílení exprese. Obě tyto techniky ovládá skvěle jedna z legend českého jazzu, skladatel a kapelník František Uhlíř, od sedmdesátých let náš přední kontrabasista se zkušenostmi na evropské scéně. Jeho speciální ,hradní‘ projekt DOUBLE BASS SESSION (Multisonic, 2008, 42:12) ze září 2008 volně navazuje na Uhlířův projekt Basssaga (Panton, 1984). Na scénu Nové síně Pražského hradu k sobě přivedl další čtyři kontrabasisty – Němce Aliho Hauranda a domácí Petra Dvorského, Víta Švece a benjamina této nástrojové party Tomáše Baroše. Zvuk neobvyklého okteta doplňují David Vrobel na altsaxofon, Adam Tvrdý na kytaru a Jan Linhart na bicí nástroje. Repertoár je složen hlavně ze skladeb Uhlířových, po jedné dodal Krzysztof Komeda (Rosemary’s Baby), Ali Haurand a Bud Powell (Bouncin’ With Bud). Altka barvou připomíná Paula Desmonda, kytara se proplétá mezi basovými tóny, hudba působí velmi uvolněně. Mimo Powellovy skladby jen s Uhlířovou basou v ostatních titulech hraje dva až pět kontrabasistů. Krásnou impresí pro čtyři basy (bez Hauranda) je Uhlířovo Ztracená a nalezená.
Kvinteto Nedaba založil pianista a skladatel Tomáš Sýkora, jinak též vedoucí osobnost originálního wrgha POWU Orchestra, v roce 2003. Tehdy v kapele zaujal trumpetista Miroslav Hloucal a ač jej po svém odchodu nahradil přední trumpetista naší scény Michal Gera (1949), přesto lze kapelu řadit k nejmladší generační vlně českého jazzu. Na té je nejzajímavější její obrat k základům moderního jazzu. Vidím v tom logiku vycházející z přesycenosti jazzem založeným na dědictví „elektrického“ Milese Davise a stylů, které toto dědictví rozvíjely. A bezproblémový styk se světovým jazzem, studijními možnostmi a neomezeností informací. Na debutu SONGS ABOUT… (mot’s music, 2009, 58:01) hraje se Sýkorou David Fárek, hráč na tenorsaxofon, sopránsaxofon, fl étnu a basklarinet, Marian Friedl na kontrabas, Cyril Lojda na bicí a hostem s křídlovkou v závěrečné skladbě A Song For Her je Štěpánka Balcarová. Repertoár je autorskou záležitostí Tomáše Sýkory a ten jej bere jako tečku za dosavadní prací. Základní inspirace vychází z hard bopu zjemnělého vlivem cool jazzu. Ač úvodní Gigi je ryzím ohlasem počátků funku, hudba Nedoby je bohatší, slyšíme niterné balady, užívání si latinskoamerické rytmičnosti, Gera s Fárkem znějí sametově v due tech (Nelly’s Dream), klavírní Sýkorovy vstupy jazzový mainstream leckdy přesahují (Dark & Holy). Tón Gerovy křídlovky i trubky celkovou náladu skladeb výrazně ovlivňují – už dlouho mu nedal nikdo možnost tak zářit v nových skladbách. Okamžiky, kdy Sýkora improvizuje jen v triu s kontrabasem a bicími budí zvědavost, jak zajímavě by znělo jeho klavírní triové album. Krásnou bopovou ukázkou je Sue Ellen se svěžími sóly trubky a tenorsaxofonu. Mnoha neotřelými aranžérskými nápady je nabitý závěrečný pomalý A Song For Her, nejkratší skladba, vychutnávám si ji proto několikrát za sebou dokola…
To, o čem snily celé generace, od otců českého moderního jazzu po jejich následníky téměř až do konce minulého století, se dnes daří téměř ,davově‘ uskutečňovat: hrát s americkými jazzmany, nebo, jak se zdařilo tenorsaxofonistovi a fl étnistovi Jiřímu Hálovi, zajet si do New Orleansu, a tam si nahrát vlastní bigbandové album s místními muzikanty. Tak vzniklo CD MAKE YOU WANNA HALA (Arta/2HP, 2009, 54:11), plnokrevná nahrávka se zvukem hammondek, dechové sekce, elektrické kytary a basy, se zpěvem jednoho ze dvou varhaníků, Johna Grose. Hudba vychází ze soul jazzu šedesátých let, z moderního rhythm&blues, jak Gros tak Brian Coogan jsou skvělí varhaníci, Jirka Hála si svá sóla na tenorsaxofon a fl étnu krásně užívá a na své si přišel i Jiřího bratr Jan Hála při vlastním bigbandovém aranžování své skladby Sunday Morning. Protože tato nahrávka je plodem déletrvající spolupráce Jiřího Hály s americkými muzikanty, je na co se těšit v budoucnu.