od Brotherhood of Breath přes Wadadu Lea Smithe po spojení Richarda Pinhase s Merzbow
Minulost i přítomnost, jazz, rock i neobvyklé spojitosti – tak lze v krátkosti charakterizovat emise marylandských Cuneiform Records v roce 2008. A protože tento rok byl pro ekipu Stevena Feigenbauma neobyčejně úrodný, rozdělili jsme přehled o vydaných novinkách do dvou částí. Dnes přinášíme první.
Zcela svébytnému pojetí jazzové hudby, se kterým přišli jihoafričtí muzikanti a prosadili se v celosvětovém měřítku, odpovídá zejména Brotherhood of Breath pianisty Chrise McGregora a není divu, že obdivovatelů svérázného stylu této velkokapelové formace neubývá. ECLIPSE AT DAWN (Rune 262) je po Travelling Somewhere a Bremen to Bridgewater dalším záznamem koncertního vystoupení seskupení Jihoafričanů se smetánkou britských avantgardistů, tentokrát z Berliner Jazztage v roce 1971. A je nutno hned dodat, že jde o záznam dosud nevydaný, plný živelné rytmičnosti, radostné energie, entuziasmu a inovativnosti, která dokázala nepozbýt souladu s odezvou publika. Ostatně obsazení hovoří samo za sebe: trumpetisté Harry Beckett a Marc Charig, trombonisté Nick Evans a Malcolm Griffiths, basista Harry Miller, bubeník Louis Moholo a saxofonisté Dudu Pukwana, Mike Osborne, Alan Skidmore či Gary Windo excelují jak v nápaditých improvizacích, tak v celkové souhře. Obsáhlý booklet navíc dokumentuje vystoupení i vizuálně.
Po kompaktech Thanks for Flying with Us a Trends and Other Diseases se do katalogu Cuneiform vrací i Mats / Morgan Band s deskou HEAT BEATS LIVE, jejíchž dvanáct čísel pochází z koncertování ve Francii a Švédsku v letech 2005 a 2007, a navíc s DVD Morgana Agrena TOURBOOK 1991 – 2007 (Rune 265/266), mapujícím aktivity tohoto bubeníka jak v rámci zmíněného Bandu, tak sólové nebo ve spolupráci s někým dalším. O Agrenovi a o klávesistovi Matsu Obergovi se občas hovoří v souvislosti s odkazem Franka Zappy, s nímž svého času hráli ve Švédsku a Norsku, nicméně jejich hypnotické pojetí, improvizační lehkost, důraznost a preciznost je zcela svébytná, jakkoli se u nich prvky vlivu nejen Zappy, ale i Milese Davise nebo Mahavishnu Orchestra mohou projevovat. Bohatý program DVD pak dává nahlédnout do nejrůznějších uskupení kolem Agrena, dominuje tu ovšem jeho nadhled, samozřejmost a variabilnost. Jde však i o osobně laděný průhled do švédské hudební scény.
S bizarně oblečenými členy Revolutionary Snake Ensemble, vedeného altsaxofonistou Kenem Fieldem, jsme se mohli setkat už na značce Innova (Year of the Snake) a Cuneiform teď zabodoval s jeho albem FORKED TONGUE (Rune 269). Jeho záběr sahá od neworleánské kutálky, kterou – jako je tomu v případě Just a Closer Walk – Field svým aranžmá převádí do 21. století, až po Ornetta Colemana. Jenomže Field je svérázná hudební osobnost, což dosvědčil už jako někdejší člen skupiny Bitdsongs of the Mesozoic, ale i například na záznamu Tokyo in F s japonskými kolegy (viz Sublingual Records 2000), takže se nespokojuje pouze s přejímáním. Naopak: je autorem třetiny skladeb na albu a ty ostatní si ke svému obrazu přizpůsobuje. Mísí se tu tedy tradice s moderností, všechno pak je podřízeno spontánní melodičnosti a tanečnosti. Záměrná nekomplikovanost může být někdy působivá.
Jestliže se někdo domnívá, že doba jazzových gigantů je nenávratně ztracena, mýlí se. Dokladů se nabízí víc, zastavme se však u jména jednoho ze zakladatelů AACM, skladatele a trumpetisty Wadady Lea Smithe, s nímž se dnes už pojí přes čtyřicet let hudebního hledačství, a to hledačství, které přineslo vynikající díla, vydaná především na Tzadiku. Cuneiform můžeme pouze poblahopřát k albu TABLIGH (Rune 270), pod nímž je podepsán právě Smith se svým Golden Quartetem, tedy s pianistou Vijayem Iyerem, basistou Johnem Lindbergem a hráčem na bicí Shanno- nem Jacksonem. Opět jde o zachycení koncertu; tentokrát na CalArts Creative Music Festivalu v Los Angeles roku 2005 a čtveřice zúčastněných muzikantů na první poslech zapůsobí samozřejmostí souhry, brilantními výkony a zvukovou vyrovnaností. Čtyři dlouhé kompozice osvědčují přesně Smithův přístup: klidný, leč vzrušený, vzdušný a zároveň zemitý, pohybující se mezi moderním jazzem a komorní hudbou. On sám o tom jednou prohlásil, že je to něco jako propojení dne a noci, a tak tomu je. Navíc Smithovo vehementní hráčské umění, podporované spoluhráči, je tu bezesporné a nedovoluje vám, abyste se při poslechu věnovali něčemu jinému.
Legendární zakladatel jedné z předních kapel rocku v opozici Samla Mammas Manna, akordeonista a klávesista Lars Hollmer, jehož Looping Home Orchestra z 90. let minulého století máme neustále v živé paměti, se vrátil s albem, pojmenovaným VIANDRA (Rune 271). Je takové, jak Hollmera známe: různotvárné, melancholické (většinou) i hravé (v menší míře), intimní, kontrastní, naivní, frustrované, jednoduché i složité. Vznikalo v letech 2001 až 2007 a Hollmer sám doznává, že to byla dosti komplikovaná perioda jeho života, což se pochopitelně zobrazilo v náplni šestnácti skladeb. Participují na nich především fagotista a hobojista Michel Berckmans, houslista Santiago Jimenez a violoncellista Andreas Tengberg, ale setkáme se tu i s bubeníkem Morganem Agrenem. Hudba projasňující životní komplikace? I tak bychom k této desce mohli přistupovat.
O tom, že Cuneiform rádo sází na jistoty, svědčí i vydání nového alba Microscopic Septetu LOBSTER LEAPS IN (Rune 272) nedlouho po dvou dvojCD History of the Micros (Seven Men in Neckties + Surrealistic Swing, 2006). Čtyři saxofonisté, pianista, basista a bubeník, kteří byli aktivní v letech 1980 až 1992, se vrátili po dvacetileté odmlce tam, kde skončili, ačkoliv, podle slov svého protagonisty Phillipa Johnstona, „už nejsou tak dobří, jak bývali “, k čemuž ovšem vzápětí dodává: „jsme lepší“. Naléhavá melanž od swingu po bebop (dál bych ve vypočítávání nešel) je potěšivá, místy až fascinující, protkaná občasně si slovně zasborujícími muzikanty, nehledaná, protože vyvěrající z tradice. Excentrický swing? Roku 2008? Proč ne?
Znáte-li Richarda Pinhase jakožto osnovatele elektronicko rockového souboru Heldon a Masamiho Akitu jako představitele noiseového Merzbow, asi vás nenapadne, že právě tihle dva by se mohli spolčit k projektu KEIO LINE (Rune 278/279). Jestliže k tomu došlo, nedivíme se, že se tento projekt rozrostl hned na dva kompakty, protože plochy těchto zvukových alchymistů si vyžadují značný prostor. Keio Line není zaklínací formule, nýbrž název stanice, kde končí linka tokijského metra, poblíž které se nachází studio, v němž ti dva sloučili své sluchové vize. A ty se skutečně pohybují mezi snovostí a skutečností, ambientním pojetím a zvukovým sochařstvím, jemnou plynulostí a občasnou agresivitou, jsou hypnotizující, plné emocí, nahloučené energie, vyvěrající jak z použití syntezátoru a kytary, tak z přídavných hluků. Nedomnívejte se, že budete zahlceni extrémním hlukovým bouřliváctvím, nad tím jsou oba experimentátoři povzneseni. Jejich improvizace, které doznaly i následného mixování a remixování, jsou decentně vyvážené, místy až chlácholivé, jindy excitující, avšak většinou magické, prostupující evropské a japonské přístupy k tomuto typu hudební komunikace. Už těchto sedm počinů svědčí o prozíravém vyvážení takových muzikálních artefaktů, které mohou oslovit dnešního posluchače. Že však nabídka v roce 2008 byla ještě mnohem bohatší, o tom se budete moci přesvědčit příště.