Tohle není žádný Apríl, ale skutečně jedna z nejsilnějších a nejinovativnějších kolekcí z produkce vydavatele Lea Feigina za poslední dobu, přičemž na ty předešlé si nelze vůbec stěžovat.
Oregonský kvartet ve složení Richard Carr (housle, viola), Mike Nord (kytary, elektronika), Georg Hofmann (bicí, perkuse) a Art Maddox (piano) se v březnu 2005 vydal do salemského univerzitního studia, aby navázal na své předchozí album In Walks Art z roku 2004. Nový opus dostal příznačný název BIOSPHERE (LR 456, 67:06), neboť se snaží pronikat do mikro i makrosvěta povrchu naší planety. Jak říká Mike Nord: „Biosféra je živá, rozvíjející se a rozmanitá. Doufáme, že je taková i naše hudba.“ A je tomu skutečně tak. Hudebníci se zde nechávají hned v úvodní třídílné titulní suitě inspirovat životem kosatek i mravenců či pobřežními mělčinami. Od bublajícího začátku jako by mapovali zrod života a jeho nekonečnou proměnlivost. Ačkoliv vycházejí z jazzového backgroundu a znají se již opravdu dlouhou dobu (jedenáct až dvacet let), nesklouzávají do obehraných klišé, ale rozvíjejí svou invenci v horizontálních i vertikálních polohách od rozvernosti do astrální temnoty. Jejich improvizace je hladivá a sdílná, byť obsahuje i řadu vzrušujících a překvapivých elementů. Je to quatrolog lidí, kteří se snaží neustále bádat a objevovat ve vzájemné interakci nová a nová dobrodružství.
CD CuItOut (LR 457, 58:03), pod nímž jsou podepsáni basklarinetista a basflétnista Gebhard Ullmann, basista a hráč na elektroniku Chris Dahlgren a bubeník a perkusista Jay Rosen je vystřihovánkou temných tónů a rytmických ataků. Občas tu ovšem zaznívají i baladické motivy na šumícím podkladu. Již nástrojové obsazení určuje jistou ponuře melancholickou náladu celé nahrávky, která ovšem místy přechází v běsnící polohy i repetitivní schémata. Perkusionistické výlety Rosena mají svou funkci jak v ,podkresu‘, tak v sólových exhibicích. Zkrátka a dobře jasně vyvážený projekt tří muzikantů, kde nikdo nehraje hlavní roli, ale naopak se vše dokonale doplňuje i v signifikantní jazzhardsoftcoreové smršti Bass/Bass s explozivním začátkem a drsně uvolňujícím koncem.
,Madame Contrebasse‘ Joelle Leandre se stala v roce 2005 ,resident artist‘ čili protagonistkou na jazzovém festivalu v Le Mans. 2CD JOELLE LEANDRE AT THE LE MANS JAZZ FESTIVAL (LR 458/459, 56:51 + 64:04) zachycuje tuto událost v celkem pěti seskupeních. Trio Les Diaboliques, kde jí sekundují zpěvačka Maggie Nichols a pianistka Irene Schweitzer, je již prověřenou kvalitou a mísí ženskou něžnost i výbušnost se skřípavými tóny i akademickou erudicí v kongeniálních souvislostech. Duo s basistou Wiliamem Parkerem pak představuje úchvatnou symbiózu dvou kontrabasů se všemi jejími možnostmi od hraní smyčcem přes drnkání až po hru na korpus nástroje. Druhý disk začíná dramatickým ,duelem‘ Joelle s houslistkou India Cooke, kde všech osm strun zní, jako by byly stvořeny pro vzájemnou konsekvenci. Následující trio s perkusistou Markem Nauseefem (kdysi dávno též bubeníkem slavných hardrockových seskupení včetně Ian Gillan Bandu) a trumpetistou Markusem Stockhausenem má naopak převážně specifický meditativní charakter s cinkavými pasážemi i nervními vstupy. Fenomenální je však především kvartet, na němž se podílejí bubeník Paul Lovens (hrál u nás na skvostném koncertu s Cecilem Taylorem), trombonista Sebi Tramontana a houslista Carlos Zingaro. Jejich společná improvizace má v sobě všechny podstatné momenty vzájemného ,oťukávání se‘ i sofistikované sounáležitosti.
Šéf Leo Reords Leo Feigin napsal v propagačním letáčku, že někteří zpátečničtí kritici možná označí album Franka Gratkowského, Thomase Lehna a Melyna Poora s názvem TRISKAIDEKAPHONIA (LR 461, 68:30) spíše za ,smilnění bělic‘ než hudbu, ale že citlivé uši budou schopny ho skutečně ocenit. Tak reakcionářem se rozhodně necítím a musím přiznat, že tuhle nahrávku pociťuji jako úžasně senzitivní. Hned úvodní pětadvacetiminutová kompozice Ladders And Stairs je podivuhodnou koláží vzdechů na klarinet, basklarinet, kontrabasklarinet, tubu a eufonium podmalovanou trýznivým Lehnovým analogovým syntezátorem. Je to kompozice plná zámlk a erupcí. Někdy zádumčivá, jindy až uši drásající. Ne náhodou je na obálce několik fotografií vrásčitého stromu. Struktura jeho kůry jasně souzní s hudebním obsahem. Ale tady nejde o nějakou ozvěnu přírody jako u Biosphere. Triskaidekaphonia je vysoce abstraktní hudba, kde kombinace či střídání ,obyčejných‘ dechů s odcizenou elektronikou vytváří zvláštní efekt jakési nadpřirozenosti a neuchopitelnosti.
A ještě jednou citace Leo Feigina: „Co je to? Funk? Punk? Avantrock? Free jazz? Bezstarostná jízda? Nebo nějaká šílená středomořská svatba? Ne všechno tohle uplácáno do jedné sněhové koule.“ Řeč je o opusu ALLENDE (LR 462, 64:00) Actis Bandu. Jeho leader, saxofonista a basklarinetista Carlo Actis Dato, tu skutečně opět projevuje svůj smysl pro eklekticismus, který využívá se svým typickým smyslem pro humor. Je přesně tím typem člověka, který neustrnul ve svém vývoji a jakoby neustále mládne a je otevřen novým vlivům. Actis Band i jeho další projekty jsou přístupné pro poměrně široký okruh posluchačů. I přes svou (ovšem neakademickou) rafinovanost mají přímý tah na bránu. Jsou sdílné a často vás skutečně rozesmějí (to platí především pro jeho Atipico Triu). Allende má od samého začátku řácký jižanský odpich. Kapela s dvěma saxofony, kytarou, basou a bicími šlape jako o život. Přes skladby o Zorrovi a Sandokanovi se dostáváme až k závěrečné hříčce We are the UFO, jež vrcholí povykováním muzikantů, které se postupně zkresluje a pak jakoby odlétá pryč. Prostě pohodička.