Titulům brněnského vydavatelství Indies se v UNI věnujeme rádi a tentokrát je potěšení dvojnásobné. Firma má totiž nebývale ,silný podzim‘. Tato letmá procházka některými novými tituly rozhodně není poslední.
Událostí poslední doby v katalogu Indies je jednoznačně vydání dvoj DVD Už jsme doma 20 LETŮ/PUDING. Loňský výroční koncert byl pojat skutečně bombasticky a přilákal na scénu Archy řadu bývalých členů (mimo jiné jsme si mohli opět uvědomit, jaká je škoda, že se saxofonista Jindra Dolanský v současné době – patrně – hudbě nevěnuje). Tudíž i záznam na koncertním DVD (audio sestřih mimochodem vyšel už před časem na stejnojmenném cédéčku) má opravdu grády, pro tuto kapelu typické. Část historické procházky Míra Wanek vyřešil chytrým sestřihem Bratřihem, kam se mu podařilo vměstnat s tu patrnějšími, tu hladšími švy úryvky z dvaceti starších písniček. Dalších patnáct kusů už vcelku odehráli stejně jako na nedávném křtu na stejném místě Už jsme doma s pěveckým sborem Mikrochor, který je do mnohých aranžmá skutečnou organickou posilou, nikoli jen samoúčelnou neobvyklostí. Chválu je potřeba zapět i na druhé DVD s dokumentárním snímkem Puding, který se běžným filmům o kapelách vymyká jak filmovým zpracováním, tak obsažností. Bez ohledu na to, že si jej majitel kompletu asi nebude pouštět tak často jako koncert, je dobře, že v této podobě vyšel. Není jen bonusem, nýbrž plnoprávnou součástí projektu.
Nové a vydařené album mají Sestry Steinovy. Své široké možnosti prezentují v písničce, která dala albu název: JEN DĚCKO SE BOJÍ (42:06). Najdeme ji na albu ve dvou podobách, přičemž ani jedna není pro ,staré‘ Sestry Steinovy typická: první je poměrně tvrdá rocková, druhá, která album uzavírá, je hudebně postavena na elektronice hostujícího Jana Amose. Dvojice ale i jinak tahá z klobouku bohaté spektrum výraziva od à capellových (téměř) 
popěvků přes typické steinovské kousky s pěkně zaranžovanými akustickými kytarami, až po písně s přizvanými hosty s perkusemi, baskytarou a smyčci. Texty Karoliny Kamberské balancují na hraně až bluesového výrazu (ovšem bez tradiční veteše, příznačné pro hodně českých pokusů o tento žánr), je v nich ale také mnoho intimní poezie, hravosti, ale i postupů, navazujících na to dobré z domácího folku, ke kterému jsou – ve skutečnosti nadžánrové – Sestry Steinovy z nedostatku jiného šuplíku stále zahrnovány.
I když se všechna tři předchozí alba v Praze žijící čínské zpěvačky Feng-Yün Song vzájemně lišila, novinka WILD FLOWER (44:07) je do značné míry přelomová. Nejen proto, že se zde nechává doprovázet stylově velmi elastickým Triem PUO, ale také proto, že kromě čínských lidových písní zpívá vlastní písně (v angličtině a češtině) a dokonce si zkusila i moravskou lidovku. Nic z toho přitom nepůsobí křečovitě, jakkoli samozřejmě v češtině i angličtině poznáme, že nejde o zpěvaččin mateřský jazyk. Typických východních melodií se Song samozřejmě zbavit nemůže a jistě ani nechce, aranžmá pro piano, kontrabas a bicí jsou ovšem velmi žánrově rozmáchlá, některé písně znějí i jako zvláštní odrůda rocku, v klavírních partech zase rozpoznáme zkušenosti Michala Nejtka se soudobou vážnou hudbou. Písně Song jsou na hony vzdáleny obecné představě nejen o čínském popu, ale i o world music. Je to svébytný ,crossover‘, ve kterém je zřetelné silné hudební partnerství zpěvačky s muzikanty z druhého konce světa bez ohledu na kulturu, ve které vyrostli.
Osobně jsem dost ostražitý vůči projektům, které se snaží ,dělat z lidovek bigbít‘ – z řady z nich cítím průhlednou snahu vecpat se do díry do světa, kterou s tímto modelem udělal Čechomor. Novinka slovenské Družiny TRAGARE (46:32) ale působí věrohodně (o projektu se dočtete o pár stránek dál v rubrice Café Hottentot). Netroufám si odhadovat, jak silný podíl na výsledku má producent a perkusista Vinx (po Dougu Wimbishovi další z amerických Jungle Funk, který u nás zapustil producentský kořínek), ale až na některé instrumentální ,můstky‘, které poněkud zavánějí art rockem, případně Jethro Tull (ale chápu, tomuto vlivu je těžké se v tomto žánru plně ubránit), skutečně Družina zdatně kloubí lidový písničkový potenciál s, řekněme, folkrockovou současností, ke které asi chce patřit. Sympatické.
Nepopírám, že k brněnskému Hoochie Coochie Bandu mám značný osobní vztah a jeho koncerty pro mě bývají mejdany, na jaké se nezapomíná. Jeho nové album SCREAMIN’ THE BLUES (40:48) mi je dost připomíná, to je nezpochybnitelný fakt. Kapela jednoznačně chtěla dosáhnout výrazové polohy, typické pro koncerty a to se jí podařilo. Chvályhodné je i to, že skoro polovinu alba tvoří původní písničky leadra kapely Honzy Švihálka a i výběr standardů, které je doplňují, je příjemný. Přesto si kladu jednu zásadní otázku. Hoochie Coochie Band album nahrával ,postaru‘, to znamená všichni společně na jeden mikrofon, aby bylo docíleno soundu, který známe (a jistě – máme moc rádi!) ze starých chessovských desek z padesátých let. To se skutečně povedlo. Ale teď ta otázka: není taková snaha po půl století přece jen trochu ,muzeální‘? Oponovat samozřejmě lze třeba tím, že se i orchestry, hrající například barokní hudbu, snaží – jak velí současný trend – o ,autentické instrumentace‘. Jenže původní nahrávky Bachových skladeb neexistují, za- tímco autentické desky Muddyho Waterse nebo Jimmyho Reeda si můžete koupit na každém rohu. Takže: má to cenu? A to se ptám přes důležitý podotek, že si tuhle desku budu často a rád pouštět.