Kapel, které se v darkwave ranku vezou na vlně klišé temnější romantiky, je celá řádka. Z těch, kteří nastoupili tuto cestu před třiceti lety, prosekávali stezičky ostatním a stále jsou na cestě, už mnoho není. Na cestách můžeme stále nacházet Legendary Pink Dots, Portion Control, Die Form nebo Attrition, projekt Martina Bowlese, který v posledních dvou letech znovu zpřístupňuje kompletní, už dlouhou dobu vyprodaný katalog. Zaměříme se na posledních šest reedic z minulého roku.
S první deskou IN THE REALM OF THE HUNGRY GHOSTS (Third Mind /A Two Gods Rec., 1986/2008, 51:57) se zanoříme až k samotným prazákladům skupiny. Ta shrnuje raritní materiál a kompilační příspěvky z let 1982–4. Z řady nahrávek, které na desce slyšíme, vysloveně vane syrový postpunkový duch let, kdy se Anglie pod knutou ,Železné Lady‘ Margaret Thatcher nořila do ostrých ekonomických změn. Analogová elektronika se koupe v sychravých industriálně lezavých lázních, které byly velkou inspirací pro mohutnou francouzskou vlnu Coldwave. Jako třešnička na dortu z celé neveselé lázně povstává éterický hlas Julie Niblock, jejíž pseudooperní hlas se stal signifi kantním znakem Attrition do dnešních dnů. Ač souhrn ,béčkových‘ skladeb, sampler promlouvá k dnešnímu posluchači naléhavějším hlasem, než některé řadové desky. Ale o tom až níže.
S deskou 3 ARMS AND A DEAD CERT (Hyperium Rec./A Two Gods Rec., 1996/2008, 50:26) se posouváme do období, kdy měla dvojice svůj sound poměrně jasně vyprofi lovaný. Jejich elektronický zvuk se zbavil undergroundových nánosů, zachytil digitální vlnu tvrdší elektroniky, ale místo teroristického bušení ve stylu Front 242 se dvojice dekadentně zahalila temným suknem plným vůní dark kabaretně divadelní atmosféry. Velkou zásluhu vyznění alba měl v tu dobu nový spolupracovník dua, Franck Dematties, houslista Pařížské opery, jehož střípky dodávají pulsující hudbě uvěřitelnou nadstavbu jakési vyšší hry. Z desky nejlépe vycházejí pomalejší skladby jako Predicament? nebo dramaticky vygradovaná titulní kompozice, na kterých zub času nezanechal ani čárku.
S třetí loňskou reedicí se posuneme nazpět do roku 1985, kdy vyšla druhá písničková dlouhohrající deska SMILING, AT THE HYPOGONDER CLUB (Third Mind/A Two Gods Rec., 1985/2008, 47:25). Po prvotině, kterou si kapela vydala vlastním nákladem, přišlo na řadu album pod větším labelem, který zafinancoval promotion a nějaké peníze se samozřejmě vrazily i do lepšího studia a produkce. Na desce z debutu zůstal Martin a klávesák Ashley Niblock (ano, bratr zpěvačky Julie, která se brzy do kapely vrátí na delší dobu) a k nim přibyli do pětice zpěvák Alex Novak (Venus Fly Trap), basák Pete Morris (později Psychic TV) a holandská zpěvačka Marianne Teunissen. Darkwave pop, který na albu slyšíme, se obloukem vyhýbá hitparádové rozjuchanosti Human League či tehdejšímu vstřícnému rozpoložení Garyho Numana. Spíše si je řaďme mezi excentrika Fad Gadgeta nebo Soft Cell Marka Almonda.
Ani na desce AT THE FIFTIETH GATE (Antler Rec./A Two Gods Rec., 1988/2008, 68:17) kmenovou zpěvačku Julii Niblock, později Julii Weller, nenajdeme. V období nahrávání alba se totiž připojila k Legendary Pink Dots (jako Poison Barbarella), a tak osiřelý Martin povolal k sobě starého kamaráda, a veterána punkové kytary Garryho Coxe. Spolu nahráli desku, jejíž čistě maskulinní vyznění dělá z CD jasně nejrockovější nahrávku historie Attrition. Agresivnější vyznění ještě podtrhnul producent Ludo Camberlin, kterého si scéna v té době hýčkala pro svoji prá-ci na úspěšných deskách Neon Judgement nebo Lords Of Acid. Opravdu silné a kompaktní album je díky loňské reedici doplněno o bonusy z maxisinglů ke skladbám Haydn (Or Mine) a Turn To Gold a new beat verzi singlu Haydn z pera Jo Casterse z kapely Poesie Noire.
Nejblíže přítomnosti se v dnešní várce reedic přiblížíme s deskou THE JEOPARDY MAZE (Projekt Rec./ A Two Gods Rec., 1999/2008, 52:02). Do dnešních dnů nejprodávanější album projektu v jedenáctce skladeb shrnuje vše podstatné, čím si Martin Bowles a spol. za více jak patnáct let fungování skupiny prošli. Dočkáme se darkwave dupáren, neoklasických výbojů a hojnost ambientních zákoutí. Vše pěkně prolnuté a prohnětené dohromady. Kapela tak naznačila, kam se její sound posune v novém tisíciletí. To znamená do nežánrového temného kouta, odkud se na nás může vyvalit v podstatě cokoliv. Nové vydání alba přináší jako dárek nikdy nevydanou skladbu Infant Joy s textem z pera Williama Blakea.
Poslední album KILL THE BUDDHA! (A Two Gods Rec., 2008, 48:34) znovu hezky shrnuje snažení Attrition z jiného úhlu. Jedná se o live puzzle z jejich předloňského turné k pětadvaceti letům kapely. Na postu vokalistky se poprvé představila Laurie Reade, za klávesami se podle kontinentů vystřídalo několik hostů, z čehož americké turné odjel s dvojicí Ned Kirby ze Stromkern. Jak už to u live záznamů bývá, publikum je potřeba napájet především svižnějšími položkami jejich obsáhlé diskografi e. Přesto se do setlistu mimo hitů vešel i valčíček A’dam & Eva nebo valivé downtempo Two Gods. Pozitivem záznamu je naprosto suverénní vokál zpěvačky, který nezaváhá ani v nejvypjatějších pasážích a podstatně překopané aranže několika položek. Závěr živáku pak obstará záznam vzkazu klubu Cedar Rapids (stát Iowa, USA) Martinovi, který ten den slavil narozeniny.