Při naprosto svobodné improvizaci záleží na seskupení, jaké se dá dohromady, a na jeho provokativním či nezávazném srostenectví. Pokud jde o album Live at the Metz’ Arsenal, setkala se tu při koncertním vystoupení v listopadu 2009 superskupina protřelých muzikantů, z nichž každý má za sebou hvězdnou dráhu, ověnčenou dlouhou řadou úspěšných projektů. Jsou to francouzská první dáma kontrabasu Joëlle Léandre, známá svou razancí, anglický kytarový kouzelník Fred Frith, který už od dob Henry Cow okouzluje svou samozřejmou nonšalantností, italský elektronický mág Alvin Curran, obhospodařující klavír od cingrlátkového promenování po výbušné petardy, a německý saxofonista Urs Leimgruber, vnášející do souhry jazzovou výbojnost. Nazvali se MMM Quartet. což údajně značí MillsMusicMafi a – podle Mills College, se kterou jsou většinou spjati. Jakmile se při prvních tónech svého vystoupení vzájemně letmo dotkli a osahali, vynořili se ze svých hájemství a nastalo cosi, co hned tak neslýcháme: aprílové počasí hudby, provázané od zámlk po zvukovou skrumáž, od vzájemného proměňování a přeměňování rolí po očividnou asimilaci přístupů (asi milovali to ustavičné převlékání hudebních kostýmů), od niterných záchvěvů po vzájemné „peskování“ v hlukové smršti. Jde o mistrné škatule škatule hejbejte se, při kteréžto hře dovedou obrátit na čtyráku, ať jde o zvukové přílivy či odlivy, ponorné i drtivé výboje, explozívní a oslnivé ohňostroje nebo naopak potichlé zahalování. Vytvářet improvizaci pouze a výhradně v nahloučení může vést ke ztrátě nadhledu, ale právě při oné tiché kontemplaci záleží na každém záchvěvu, přípodotku, ba vzdechu, a to právě tato čtveřice ovládá naprosto mistrně jak v semknutosti protikladů, tak v neustále se stupňující kompaktnosti, která nikde nesklouzne do zaběhanosti. Je to sled nečekaných reakcí, místy koketující až s dryáčnickou bujarostí a rozjíždějící se jak na motokrosu do vysokých obrátek. Ze zámlky se pokaždé vynoří další a jiné osazování zvukových záhonů, které čtveřice adoptuje a vzápětí adaptuje do předtím netušených rozměrů. Tento sled se na první poslech může jevit jako nahodilý, přesto však v něm vyciťuji určitou logiku konejšení i burcování.
K pětačtyřicetiminutové první části připojili hudebníci ještě sedmiminutový záhul, snad ještě rozvíravější, průraznější, barvitější a roztodivnější. Zřejmě jako doklad, že mohou vytvořit další, a to značně odlišné alternativy od té, kterou nám právě předestřeli. Ano, při naprosto svobodné improvizaci záleží na konstelaci hvězd a na tom, zda ony hvězdy mohou ohromovat i jako souhvězdí. V případe Joëlle Léandre, Freda Frithe, Alvia Currana a Urse Leimgrubera toto souhvězdí vzniklo a nabídlo nám hudbu, kterou si plně vychutnáme možná až po několikerém poslechu. Pak si teprve uvědomíme, že dobrodružné riskování této čtveřice bylo oprávněné, samozřejmé, obohacující. Nešlo totiž o testování možností, nýbrž o jejich využívání v plnohodnotném (byť displastickém) tvaru. Jak dokládá Stuart Broomer v doprovodném textu ke kompaktu: „Když posloucháte MMM Quartet, slyšíte věci, které jste předtím neslyšeli.“ A o to přece v umění jde? Alespoň v tom umění, které nechce papouškovat, co už jsme mnohokrát vyslechli.
Leo Records, 2012, 52:22