Zatímco při rozhovoru se prezentuje jako sice rozhodná, ale tichá žena (viz její vystoupení na fóru Meltingpot v Ostravě v létě 2019), za mikrofonem a s kapelou za zády se haitská zpěvačka Moonlight Benjamin promění v zosobněnou sršící energii. Přitom její sytý hluboký hlas rozdává rány stejně silné jako elektrizující riffy francouzského kytaristy Matthieua Viala-Colleta z její doprovodné kapely. Album Simido, které je přímým pokračováním dva roky staré nahrávky Siltane, nezapadá do žádného z klišé, které si člověk mohl vytvořit o karibské, případně francouzské hudbě. Ve Francii usazená zpívající kněžka voodoo své publikum neroztančí karibskými rytmy ani valčíkem ve stylu musette. Tóny jejích písní jsou strohé a ostré jako větry ze Sahary a přesvědčivé ve své jednoduchosti jako ten nejšpinavější punk.
Právě někam mezi punk a africké pouštní blues můžeme hypnotizující hudbu Moonlight Benjamin a její kapely zařadit. Řezavý hlas a tóny kytary ženou dopředu transovní vzorce bicích a basy. Typické je to například ve skladbě Pasay, v níž zpěvačka nad „africkým“ rytmickým kolovrátkem vyklene silnou a především naléhavou melodii. K blues, jak je většina posluchačů chápe, má relativně blízko skladba Belekou, ale i v ní je zpěv v haitské kreolštině veden jakoby proti repetitivně hudební složce a vytváří v kombinaci s ní zajímavý prvek napětí. S blues má pak hudba Moonlight Benjamin a její kapely společnou i zdánlivou jednotvárnost, kterou však není těžké při pozorném poslechu „prokouknout“ a najít v ní vnitřní krásu.
V samém závěru alba pak zpěvačka s kapelou posluchače skutečně roztančí ve skladbě nazvané Kafou, což je v haitském voodoo božstvo, které mimo jiné dohlíží na křižovatky (kafou znamená v haitské kreolštině totéž co francouzské carrefour). Možná odkaz k bluesovému mýtu o ďáblovi na křižovatce, možná jen důkaz, že všechny výše zmíněné hudební vlivy se u Moonlight Benjamin protínají v jednom bodě.