Ať si to hudebníci chtějí nebo nechtějí uvědomovat, doba, ve které tvoří a hrají, se nějakým způsobem v konečném znění díla projeví, a to i u těch, kteří se zpěčují uznávat jakoukoli paralelu s realitou.
Dokladem může být PORTRAIT OF AN IDEALIST (Leo Records, 2008, 60:27), album, ve kterém Moscow Composers Orchestra společně s vokalistkou Sainkho Namchylak opětovně osvědčuje svoje sepětí s událostmi, které se v jejich vlasti staly, v tomto případě s perestrojkou, jednou z nejsvětlejších událostí ,divokého věku‘ v tehdejším Sovětském svazu, kdy se lidé pojednou cítili svobodní. Jenom na Leo Records jsem napočítal čtrnáct desek, na nichž se podílí MCO, Sainkho nebo jednotliví členové orchestru. V tomto případě však jde o album naprosto neobvyklé, koncepční, zasvěcené zakladateli a organizátoru souboru a ruskému propagátoru kolektivní improvizace Nicku Dmitrijevovi. Tudíž je uvedeno téměř pětiminutovým projevem zpěvačky, podávajícím jeho portrét v souvislosti se zmíněným obdobím nadějí a zvratů. Pak už jde ovšem všechno ráz na ráz: deset následujících skladeb, kromě tří z pera Sainkho Namchylak, dokazuje hráčské umění protagonistů souboru, jako je pianista Vladimir Miller, saxofonista, basklarinetista a flétnista Sergej Letov, bubeník Vladimir Tarasov, basista Vladimir Volkov a další ve spojitosti s razantním projevem vokalistky, která pěje, deklamuje, vysvětluje, vypráví, ohromuje, přičemž využívá nejenom své fenomenální hlasové ekvilibristiky, nýbrž i typicky ruské patetičnosti. Zbývající tři komposice jsou dílem Vladimira Millera na texty veleznámého básníka Daniila Charmse a nemohu si pomoci, tyto tituly, Maškin zabil Koškina, Ivan Ivanyč Samovar a Muž, který opustil svůj domov, patří k nejzajímavějším z celého alba, přestože jde v prvním případě o recitaci, podmalovanou (ovšem vzrušující a velice roztodivnou) hudbou, ve druhém případě pak o cosi mezi šansonerm, častuškou a kupletem a ve třetím o dramatickou grotesku. Millerovi se totiž podařilo souznít s jemně pitoreskním Charmsovým humorem, takže vyznění je kongeniální. Charmsova poezie byla už zhudebněna vícekrát, domnívám se nicméně, že Miller by se k ní měl vrátit samostatným albem, protože se mu daří (jako málokomu) vyznění veršů znásobit, ozvláštnit, chtělo by se říci až (v kladném slova smyslu) zprofanovat. Podle vydavatele Lea Feigina bylo album tak původně i míněno, měla to být pocta poetovi, který byl v roce 1941 arestován za údajné podezření z vlastizrady a rok nato zemřel v cele psychiatrické léčebny, protože však v čase příprav zemřel Nick Dmitrijev, byl projekt pozměněn v hold tomuto symbolu ruského free jazzu. Samozřejmě tato změna rozlomila celek ve dvě samostatné části a možná je škoda, že nevznikla alba dvě, jedno věnované Charmsovi a druhé Dmitrijevovi (to zřejmě s poněkud matnější skladatelskou stránkou – alespoň v porovnání s Millerovou průrazností), nicméně i v této mesalianci najdeme habaděj dobré hudby (kromě charmsovských čísel například závěrečné Aufzahlung zum Abzahlen s textem Ericha Frieda), perfektních hráčských výkonů a pěveckých extravagancí, a to stojí za poslech. Zároveň však album může sloužit jako varování, že záležitosti se nemají uspěchávat a směšovat – a to nejen tyto hudební.