Pianista Jan Knop alias Najponk se už podruhé objevuje na CD s etiketou Animal Music, což je poněkud překvapující, neboť dramaturgie Petra Ostrouchova se dosud vyznačovala hledáním mezi mladými kapelami a mezi proudy vzdalujícími se jazzovému mainstreamu. Po zvukově méně obvyklé kombinaci Najponkova Fender Rhodes Piana s hammondkami Ondřeje Pivce na CD It’s About Time (Animal Music, 2010) se Najponk vrací v triovém obsazení mimořádné hráčské kvality. Na místo basisty získal o půl generace staršího předního jazzmana naší scény, stylově všestranného Jaromíra Honzáka, jehož přítomnost jako ctitele harmonické a swingující hry je pro Najponkův styl a repertoár požehnáním. Dobrým Najponkovým „úlovkem“ je také třetí člen – anglický bubeník Matt Fishwick. Po návratu z praxe na newyorské scéně v letech 2004–2009 se Fishwick vrátil do Londýna, kde vede společné kvarteto se svým bratrem trumpetistou Stevem. Najponk Fishwicka představuje jako svého Philly Joe Jonese, což byl vynikající bubeník hardbopové éry Milese Davise a jeho komba let 1955–60. Pro Najponka je doprovodná rytmika velmi důležitá, právě kvůli potřebě bezchybně swingujícího rytmu. Ostatně – nasadil si nejvyšší požadavky už na předchozí klavírní triové nahrávce s Jiřím Mrázem a Martinem Šulcem (CD Night Lights, CzechArt, 2009). Repertoár je složen z titulů písňových skladatelů různých etap jazzové historie minulého století, nebo přímo od muzikantů, například od westcoastového pianisty (a proto Najponkovi blízkého) Hamptona Hawese (Sonora) nebo bopera s trubkou Bennieho Harrise (Wahoo). Na závěr však sáhnul do zcela jiného soudku – zahrál si sólově romantický valčík Erika Satieho Je te veux, který jej v roce 1897 složil k textu Henryho Pacoryho pro dámu, jež Satieho tehdy provázela. Sentiment však vůbec není programem Najponkova standardního repertoáru, hudba na albu je velmi živá, dobře slyšitelná basa rytmus zvýrazňuje, řada skladeb je vysloveně odvazových – například rhythm&bluesový hit Listen Here, Wahoo, také jediný Najponkův vlastní příspěvek, jehož název naznačuje, kterak chápe hudební souvislosti: Based on Bach, Bird & Trane. Při křtu U malého Glena měl hlavní slovo skladatel a rozhlasový producent Jiří Teml (1935), který Najponkův styl přirovnal k úsporné hře Johna Lewise z Modern Jazz Quartetu. Najponk na to odvětil, že tak hraje proto, že nedokáže hrát jako Oscar Peterson. Což na jednu stranu zní jako sebezpytný bonmot, ale na druhou stranu Najponkova hra při vší úctě k jeho vzorům z historie přeci jen nemůže zapřít současnost, jednoduše proto, že hudbu své doby si neseme každý pod kůží. Najponk je uznávaným nositelem tradice standardů, jejich bohatosti melodické i harmonické a swingujícího rytmu, který začíná být už několika generacím jazzmanů neuchopitelný vlivem všudypřítomného rytmu rockového. I progresivistům doporučuji k poslechu a poučení.
Animal Music, 2012, 58:12