Ty tam jsou doby, kdy se tvůrci pokoušeli na každém albu přijít s něčím odlišným, kdy bez ustání hledali nový výraz a nové inspirační zdroje. Dnes se každý vší silou snaží držet pojetí, s nímž uspěl, aby náhodou neztratil posluchače. O to jsou cennější výjimky, zvláště když jde o zavedený soubor s vyhraněným stylem, jenž zaznamenal úspěchy i za hranicemi naší vlasti jako mostečtí Napalmed, jejichž nekompromisní industriální noise je dobře znám i v žánru zaslíbené Zemi vycházejícho slunce.
Ne snad, že by se Napalmed na svém aktuálním albu NOISAY JAZZOSTRIAL FRACTAMENTAL (Guerilla, 2008, 79:00) vzdali hlukových koláží a opustili baterie želez, oscilátorů a efektů. Nekompromisní noise však není cílem, všechna ta rámusící železa a kvílející tónové generátory slouží v klíčové skladbě D-sax Weirdax jen jako doprovod k divokým free sólům japonského saxofonisty Hirojukiho Fudžiwary. Výsledek má mnohem blíže k radikálnímu free jazzu, jaký těsně před smrtí produkoval John Coltrane nebo jaký přinášel John Zorn v období Spy vs. Spy. Napalmed s Fudžiwarou jsou jazzovější než Paraneuro nebo 23 Skidoo, když s nimi hrál Pharoah Sanders. Nevytvářejí za pomoci delayů na pokraji zpětné vazby masivní pulsující plochy, ale hrají na železa jako zběsilí freejazzoví bubeníci, kteří se ocitli ve výkupně železného šrotu.
Jazzová však není jen jedna jediná skladba, ale většina alba. I úvodní PCiano, kde Fudžiwara vyměnil saxofon za klavír, se nese v jazzovém duchu. Napalmed jeho jazzůvku celkem citlivě doprovázejí, vzhledem ke stavbě skladby a charakteru nástroje však zvolili odlišný přístup, vsadili na delaye a tónové generátory, s jejichž pomocí vytvořili hlukové pozadí pro piano. Podobně pracovali i v ComputerIanu a PianOmputeru, kde nabízejí až psychedelické hrátky se zvukem. Údernosti půlhodinové D-sax Weirdax však žádná z těchto šestiminutových ,miniatur‘ přece jen nedosahuje. Kvílející saxofon se s kovy a hlukovými plochami pojí přece jen organičtěji než piano, jehož zvuk je vzhledem k tradičnějšímu pojetí Fudžiwarovy hry uměřený. Trochu jiné pojetí nabízí FractaScape, kde Napalmed doprovázejí jiného Japonce, sólujícího kytaristu Teruhira Šjódžimu. Zvuk jeho kytary se dobře pojí s hlukem a vazbami produkovanými Napalmed. Mostecká parta navíc dodává jeho trochu zdlouhavému a únavnému sólování v duchu raného Frippa novou dimenzi a posouvá ho z dávnověku éry progresivního rocku do celkem žhavé současnosti, přestože se jedná o nejnudnější část desky.