 Album UP TO THE EARS IN TINNITUS (Stand Against Vivisection, 2007, 74:00) přináší veškeré nahrávky, které byly pořízeny v roce 1996  pro první LP mosteckých Napalmed vydané později u Epidemie. Vedle albových skladeb Up To The Ears In Noise a Tinnitus – Life In Noise vydaných nyní v původní nezkrácené více než dvacetiminutové podobě se na něm ještě jako bonus objevuje skoro půlhodinová kompozice In DUS Trial Collage. Už z data pořízení nahrávek, je jasné, že budou přinášet pro Napalmed typický industriální noise, který mosteckou kapelu proslavil. Přestože se Kopel zaříká japonskou scénou, libující si v brutalitě syrových neopracovaných a silně zkreslených ploch ruchů, skladby na albu jsou překvapivě pestré, s bohatě strukturovanou a velmi výraznou tektonikou, žádné monotónní hluky blížící se basovému šumu. A vedle želez a dalších typicky industriálních zdrojů zvuku, deformovaných většinou za pomoci kytarových efektů, zazní hned v úvodní skladbě i minimalistický motiv akustické kytary, byť i ona je spíše použita jako další zdroj zvuku, obohacující jeho široké spektrum, než jako nositelka harmonie či melodie. K hudbě v tradičním slova smyslu mají přesto Napalmed velmi daleko, rezignovali na melodii, harmonii a často i na rytmus, jejich zvukové koláže však oplývají množstvím barev, což je s desetiletým odstupem patrnější než v době jejich vzniku, kdy šokovaly svým pojetím. Kopel dokázal uniknout pasti monotónnosti, která je největším nebezpečím podobných snímků. Kombinuje neobyčejné množství zvukových zdrojů od želez a skleněných střepů či plastových barelů přes už zmíněnou kytaru až po oscilátory a levné klávesy. Údery a rachoty se mísí se šumy, echovaným pípáním a kvílením oscilátorů. A Napalmed z nich nevytváří mohutné zvukové stěny, v nichž se postupně jednotlivé zvuky rozplývají, přičemž výsledkem je hradba hukotu, kterou často vytvářejí soubory pracující hodně s delayi nastavenými na co nejdelší opakování, ale proměnlivá koláž, v níž je prostor i kratičké pauzy, s níž soubor nejvíce pracuje v půlhodinovém bonusu. I závěrečný téměř kontinuální Tinitus je pestrý a proměnlivý, přičemž volba zvuků dobře odpovídá názvu, onomu nepříjemnému pískání a šumění v uších. Je dobře, že titul vyšel na CD bez pozdějších úprav, jimiž bylo přidání samplovaných slov do první skladby. Osvěžující dílko zachycuje kapelu na vrcholu jejího tvůrčího potenciálu.
Album UP TO THE EARS IN TINNITUS (Stand Against Vivisection, 2007, 74:00) přináší veškeré nahrávky, které byly pořízeny v roce 1996  pro první LP mosteckých Napalmed vydané později u Epidemie. Vedle albových skladeb Up To The Ears In Noise a Tinnitus – Life In Noise vydaných nyní v původní nezkrácené více než dvacetiminutové podobě se na něm ještě jako bonus objevuje skoro půlhodinová kompozice In DUS Trial Collage. Už z data pořízení nahrávek, je jasné, že budou přinášet pro Napalmed typický industriální noise, který mosteckou kapelu proslavil. Přestože se Kopel zaříká japonskou scénou, libující si v brutalitě syrových neopracovaných a silně zkreslených ploch ruchů, skladby na albu jsou překvapivě pestré, s bohatě strukturovanou a velmi výraznou tektonikou, žádné monotónní hluky blížící se basovému šumu. A vedle želez a dalších typicky industriálních zdrojů zvuku, deformovaných většinou za pomoci kytarových efektů, zazní hned v úvodní skladbě i minimalistický motiv akustické kytary, byť i ona je spíše použita jako další zdroj zvuku, obohacující jeho široké spektrum, než jako nositelka harmonie či melodie. K hudbě v tradičním slova smyslu mají přesto Napalmed velmi daleko, rezignovali na melodii, harmonii a často i na rytmus, jejich zvukové koláže však oplývají množstvím barev, což je s desetiletým odstupem patrnější než v době jejich vzniku, kdy šokovaly svým pojetím. Kopel dokázal uniknout pasti monotónnosti, která je největším nebezpečím podobných snímků. Kombinuje neobyčejné množství zvukových zdrojů od želez a skleněných střepů či plastových barelů přes už zmíněnou kytaru až po oscilátory a levné klávesy. Údery a rachoty se mísí se šumy, echovaným pípáním a kvílením oscilátorů. A Napalmed z nich nevytváří mohutné zvukové stěny, v nichž se postupně jednotlivé zvuky rozplývají, přičemž výsledkem je hradba hukotu, kterou často vytvářejí soubory pracující hodně s delayi nastavenými na co nejdelší opakování, ale proměnlivá koláž, v níž je prostor i kratičké pauzy, s níž soubor nejvíce pracuje v půlhodinovém bonusu. I závěrečný téměř kontinuální Tinitus je pestrý a proměnlivý, přičemž volba zvuků dobře odpovídá názvu, onomu nepříjemnému pískání a šumění v uších. Je dobře, že titul vyšel na CD bez pozdějších úprav, jimiž bylo přidání samplovaných slov do první skladby. Osvěžující dílko zachycuje kapelu na vrcholu jejího tvůrčího potenciálu.
