Nick Cave: The Abattoir Blues Tour

5_The_AbattoirSada dvou nových DVD Nicka Cavea je sice nazvána THE ABATTOIR BLUES TOUR (Mute/EMI, 2007, cca 76 min + cca 91 min), zařazení ke stejnojmennému albu z roku 2004 se ovšem plně vztahuje pouze první disk. Na něm najdeme skutečně sestřih koncertu v rámci turné k albu, který se odehrál v londýnském sále Brixton Academy. The Bad Seeds tu hrají v plném obsazení, dokonce se dvěma bubeníky a dámským sborem. Samozřejmě znějí i starší písně (třeba The Ship Song, Red Right Hand či God Is In The House), absolutní většina repertoáru je ale z dvojalba Abattoir Blues/The Lyre Of Orpheus. Tedy z dvojalba, kterým se Cave po několika albech s převládajícími meditativnějšími polohami vrátil k relativně divoké hudbě. Čemuž odpovídá koncertní výraz. Druhý disk sady obsahuje zkrácený záznam z o rok a půl staršího koncertu v londýnském Hammersmith Apollo, odehraného v rámci turné k albu Nocturama (2003). Jak bylo naznačeno, hraje se tu spíše klidnější, gospelem výrazně ochucená hudba, čemuž ostatně odpovídá i výběr ,starob‘ s nádhernou Christina the Astonishing v čele. Jako jakési bonusy jsou na DVD uvedeny dva krátké filmy (jakési ,home video‘ z natáčení klipu Bring It On a klasický dokument o vzniku Abattoir Blues / The Lyre Of Orpheus) a pět klipů z obou posledních alb The Bad Seeds, které dělají vesměs čest pověsti Nicka Cavea coby ,majitele‘ snad nejkvalitnější (a také nejvtipnější a nejironičtější) sbírky videoklipů mezi umělci své kategorie. O CD projektu GRINDERMAN (Mute/ EMI, 2007, 40:03), do kterého si Nick Cave pozval tři členy The Bad Seeds, houslistu Warrena Ellise, basistu Martyna Caseyho a bubeníka Jima Sclavunose, se vypráví, že je to Caveův návrat do raných dob, kdy po klubech divočil na hraně života a smrti s kapelou The Birthday Party. To je i není pravda. Ano, hudba, kterou tihle divousové hrají (stejnou sestavu jsme viděli na podzim v pražském Kongresovém centru, tehdy nikoli pod hlavičkou Grindermana, nýbrž ,sólového‘ koncertu Nicka Cavea), je skutečně syrová až surová, místy hodně hlučná a tvrdá. Rozdíl je ale v tom, že zatímco v podstatě punkoví The Birthday Party neměli jinou možnost, než hrát tak, jak hráli, u Grinderman je barbarství zřetelně věcí osobního rozhodnutí, chuti zahrát si jednou pěkně nahlas, špinavě a natvrdo. A i z těch nejrozvazbenějších pasáží je znát, že je mají všichni čtyři zkušení hudebníci plně pod kontrolou. Převtělení dekadentního romantika Nicka Cavea s klavírem v přislizlé zvíře s knírem, zpívající explicitní No Pussy Blues a drnkající si při tom na elektrickou kytaru ,cikánské géčko‘, je s největší pravděpodobností dalším z jeho intelektuálních sarkastických vtípků. A nenápadní mistři svých nástrojů v čele s Warrenem Ellisem, jehož přes řadu efektů zapojené housle ani v jediném taktu alba jako housle neznějí, mu jdou dokonale na ruku.

Rubriky Recenze

Přidat komentář