Nirvana: Nevermind

„Byli jsme dříve nazýváni alternativní kapelou, ale vzhledem k tomu, že jíme maso, jsme už zřejmě diskvalifikováni.“
Pustíte si Radio 1 a slyšíte je každou hodinu, přeladíte to na Europe 2 anebo na jakoukoliv jinou stanici a jsou tam též, jdete okolo kasáren, drogerie, diskotéky a valí se to na vás, listujete „Mejkrem“ a škleběj se tam jejich ksichty, zahledíte se do žebříčků z obou břehů Atlantiku… potkáte kteréhokoliv kámoše… přijdete k mámě na oběd (to už přeháním)… zajdete do půjčovny CD – Datart, kde mají Nevermind třikrát, a přesto, pokud tam nehlídkujete půl dne, nemáte šanci (nepřeháním). Přesně tady nastává ten moment, kdy se od kapely obvykle odvracím, a to proto, že už to nemá daleko k velkohubým a bombastickým show, kvůli nimž jsem si odpustil i Stouny na Strahově. Setrvačnost generací, které „žerou“ tyhle nafouklé revolucionáře se zlatým chrupem mě psychicky deptá.
Odstup jsem si zpočátku držel i v případě Nirvány. Vydrželo mi to však jen krátce. U nich totiž „zatím“ opravdu o něco jde, tady se něco děje. Má to říz, šťávu, je v tom život, neuvěřitelná vitalita, osobitost, spousta energie a především je to tak výrazné, že to chytí (a chytilo) za pačesy jak hipíka, tak i androše, metalíka, popaře, coristu a vůbec snad všechny fanoušky rockové hudby. Cítím, že vím, proč si po každém přehrání desky vzpomenu na to, jak jsem s kámoši ve vojenské kantýně ředil francovku s kofolou a společně s nimi se radoval, „jak jsme s těmi gumáky zase v…“
Nirvana, to jsou tři ostří hoši – Kurt Cobain, Chris Novoselic a David Grohl. Jejich image „zlých rockerů“, rozbíjejících nejen hotelová zařízení, ale i vlastní nástroje, není (aspoň doufám) jen prázdnou manýrou pro destrukcí lačné metalové publikum. Kurt Cobain, hlavní kápo této party, má podobné sklony již od puberty, kdy byl třikrát souzen pro vandalismus a jeho největší zábavou byla destrukce bytů pokojně tloustnoucích bačkorářů a flanelů. Snaha provokovat měšťáky a probouzet je z pohodlné nečinnosti mu zůstala dodnes. Ostatně, vysvětluje to i v odpovědi na otázku redaktora Melody Makeru: Proč se album jmenuje zrovna Nevermind (Nato kašli/To je jedno/ Na to nemysli)?
Protože většina lidí téměř okamžitě všechno hodí za hlavu a řekne raději Nevermind, než aby vzala konev barvy a znovu a znovu namalovala na stěnu „Zabijte George Bushe“. Lidi prostě nechtějí moc často něco podnikat, protestovat. Jistým způsobem mě to zneklidňuje. Zda by to mělo na něco vliv, na tom nezáleží. Ne, že bych chtěl zavraždit kohokoliv. Jenže, prokristapána, Spojené státy jsou horší než kdekoliv bych pomyslel, snad vyjma některé totálně komunistické země. Právě vydali zákon, ve kterém se praví, že pokud chcete přijet do USA a hrát zde hudbu, musíte být členem Svazu hudebníků a musíte také prokázat, že jste dosáhli – velikosti. Takže ve skutečnosti je pro undergroundové kapely nemožné do Států přijet. Kdo ví, co značí – dosáhli velikosti?!
„Jsou fakt vychytralí“, dodává Chris Novoselic, „vláda, všichni ti fašisti. Nejsou zabednění. Nechtějí, aby sem přijížděly jakékoliv punkové kapely a oslovovaly ,naše děckaʻ, když ta mohou poslouchat songy Pauly Abdul o zlomených srdcích.“
Nemá smysl rozebírat skladbu od skladby, všech dvanáct potencionálních hitů. Faktem je a bude, že Nirvana jsou super mistři přechodů z pomalých, takřka písničkářských poloh do ostře razantních, expresivních a pekelně vygradovaných poloh corových. Jejich změny temp jsou nevídané, jejich výrazná melodičnost a muzikantský cit pro sebemenší, ale vždy nápaditý detail, to vše z nich dělá právem uctívané polobohy. Vše je načichlé kouřem, chlastem a věčnou vzpourou proti establishmentu Vše je jasné, naléhavé a provokující. Nevermind je lomcovák, který rocková hudba postrádala už hodně dlouho. Deska roku? Ano, zcela určitě!!!

Přidat komentář