No Pavarotti jsou jedním z projektů vydavatelství KlangUndKrach, jehož hybatelem je Jan Klamm. Duo se od počátku věnovalo temné hlukové hudbě, bylo srovnáváno s nahrávkami švédského labelu Cold Meat Industry, přičemž přecházelo až do brutálního noise, postaveného na množství extrémně zkreslených zvuků, jakými zaplavoval posluchače Norg v Einleitungszeit nebo děčínští Vo.I.D.
V tomto duchu se nese i aktuální vinyl Season of The Weak. Je plný chladných až kovově znějících dronů i ploch přebuzených ruchů a hlubokého šepotu. Nahrávky jsou velmi radikální, většina jich postrádá nejen gradaci, ale i výraznější vývoj, jako by šlo o nějaké výseky z dlouhých pomalu se vyvíjejících děl inspirovaných La Monte Youngem nebo Mortonem Feldmanem. Chybí i výraznější struktura, zejména metrorytmická, většinou jde jen o několik minimálně se proměňujících vrstev zvuku, přičemž tu není ani snaha o zajímavější harmonii, jak ukazuje až naivistické střídání tónů varhan.
Už úvodní Valium kombinuje ruch s vysokým táhlým vlnícím se tónem syntezátoru a šeptajícím hlasem. Pomalost zdůrazňuje pomalé střídání basových tónů syntezátoru a gradaci přináší jen naléhavý nesrozumitelný hovor. No Glue je nejrytmičtější a nejdynamičtější skladba, i když ani v ní nechybí táhlý tón varhan. Oživěním jsou nesrozumitelné samply hlasů i chrčící trubka Petra Vrby a další vysoké tóny syntezátoru, které vytvářejí zajímavý kontrast k monotónnímu rytmu a statickým varhanám.
Icy Waters Underground se nese v klasickém duchu, když spojuje pomalu se převalující vrstvu basových ruchů s jedovatým vysokým zvukem syntezátoru na hranici autorezonance. V závěru se přidávají další tóny kláves, které naštěstí tentokrát nemají banální zvuk varhan z levného casia. V podobném duchu se nese i následující skladba, které ovšem opět dominují klávesy s tuctovým zvukem, v jakých si libují Akron/Family.
Druhá strana začíná další mrazivou skladbou Short Circuits in The Air s kovovými zvyky a šeptajícím hlasem, která připomíná úvodní party kompozic Swans. Five To Twelve kombinuje studené táhlé tóny syntezátoru se silnou vrstvou praskání, jako by někdo pálil mikrofon, což nejvíce připomíná tvorbu Roberta Hnáta. Jediným oživením jsou nasamplované scratche. Kratičké The Weak je codou za deskou, která má daleko k přesvědčivosti.
Radikální experimenty, kdy se zcela záměrně opomíjejí některé složky tvorby, jako je rytmus, melodie a harmonie, bývají ošidné a skrývají v sobě mnoho záludností. Všechny použité složky do sebe musejí zapadat a musí z nich být jasné, proč právě je tvůrci použili. U No Pavarottti tento dojem nemám. Působí spíše jako začátečnický underground, který se rozhodl pustit do industriálního noise v naději, že se v něm neprojeví absence hráčských schopností. Ovšem banální klávesy evokující naivní neopsychedelii působí jako pěst na oko vedle kovového soundu a vrstev hluku. To by šlo odpustit, kdyby se jednalo o jednu z prvních nahrávek na tomto poli, ale byly tu Paprsky Ing. Garina i Suicidal Meditation. A kdyby mělo jít o kontrast, tak by varhany měly hrát klidně banální, ale jasnou melodii v harmonii a ne střídat tóny podle toho, kam prst sáhne. Možná mi unikl nějaký skrytý post- -postmoderní smysl, ale Season of The Weak na mě působí jako narychlo natočené demo, které by potřebovalo ještě dopracovat. Což je škoda, protože Short Circuits, Icy Waters a No Glue, byť též nedotažené, naznačují, že duo má na víc, než předvedlo na zbytku desky, který opravdu působí, jako by nastala sezóna slabých.
KlangUndKrach/Letmo, 2013, vinyl, čas neuveden