Francouzský kytarista Noël Akchoté je v první řadě muž činu. Jeho invence je bezedná a schopnosti improvizace otevřené do všech stran. Není jistě náhodou, že ho formovali již v dětství velikáni typu Johna Abercrombieho, Philipa Catherina a v neposlední řadě Eugena Chadbournea. Později získával ostruhy po boku Louise Sclavise, ale také Toma Cory, Phila Mintona, Tima Berna i Freda Frithe.
Osobně jsem měl možnost vidět a slyšet jeho vpravdě poťouchlé ,brnkačky‘ společně s dalšími parabigbítpunkindustrialisty Jeanem-Francoisem Pauvrosem a Jeanem-Marcem Monterou na festivalu Musique Action v Nancy a byla to vskutku náramná legrace a zároveň pastva pro uši. Putování mezi relativním mainstreamem a výboji à la John Cage jsou mu zcela vlastní, což dokázal před sedmi lety na albu Rien.
Jeho nejnovější, čistě sólový počin SO LUCKY (Winter + Winter, 2007, 58:33) je však milým žertíkem par excellence. Jakpak by ne! Vždyť si Akchoté vzal tentokrát na paškál hitůvky z repertoáru australské barbie-divy Kylie Minogue. Výsledek je ovšem bombastický. Zdánlivě průhledné popové odrhovačky zde dostávají zcela jiný rozměr, aniž je interpret musel tavit přes nějaké speciální krabičky a distorze. Výsledkem je vskutku hravé CD, kde se posluchač rozhodně nenudí a zároveň přichází na to, že se i z lejna dá uplést bič. Není to ovšem zas tak prvoplánové. Všechny ty hříčky s popovými nápěvky mají sofistikovaný rozměr a zasloužily by si podrobný rozbor tváří v tvář s originály. Nejsem až tak kovaný v původním materiálu, abych vychytal veškeré špílce, nicméně je pravdou, že si tu posluchač užije po všech stránkách a Noëlovy akustické i elektrické eskapády na dané téma jsou skutečnými bonbónky. Vše svědčí o tom, že vskutku velký umělec si dokáže vystačit s minimálním potenciálem a dobrat se zcela nové katarze. A tomu slouží i prvotní šum a nenápadné zastrčení kolíku do kytary až po umělcovo vnitřní nutkání udělat právě takový opus. Tudíž nejde zase tak úplně o žertík, nýbrž transpozici pocitů, které má avantgardní kytarista z poslechu hudby, která mu vlastně není vůbec vlastní. Na druhou stranu je to ovšem hudba vhodná i k odpolednímu čaji a pokud nevychytáte notoricky známé melodie typu Locomotion, můžete mít pocit, že posloucháte mainstreamového jazzového kytaristu. Věřte však, že tento pohodář dokáže jindy i patřičně skřípat!
