V kosmopolitním Dakaru se v roce 1970 skamarádili excelentní zpěváci a hráči z Mali, Toga, Guineje, Nigérie a ze Senegalu. Vznikl Orchestra Baobab, „soundtrack života, romancí a zármutků senegalského mládí“.
Milovala je ulice i prezidenti. Co skladba, to nepředstavitelný hitový úder. Desky prodávali jako housky na krámě. Rádia, která je ignorovala, třela bídu. Vymysleli hudbu jakou před nimi nikdo neslyšel. Vzletné eposy mandinských a wolofských griotů propojili a našlehali v aristokratickou geniálně melodickou směs jazzu, soulu, pachangy a casamanské kuma kumwey, jejíž základ tvořila kubánská salsa se sonem, dosud nahrazující neexistující senegalskou moderní hudbu, která se právě díky nim zrodila. Stali se nedostižným vzorem, přepsali dějiny, vytiskli kvůli nim nové čítanky.
Po sedmnácti letech skončili jako staromódní zboží. Povstali z popela v elitním dakarském klubu Baobab, kam prý když vstoupila obyčejná holka nebo ministr, kolena se jim podlomila stejně. Hráli v něm sedm let a sedm nocí v týdnu. Zbývající lokály ve městě zely prázdnotou. Pak Baobab zavřeli a v jiných je nechtěli, tam vládl divoce taneční mbalax s mladíkem Youssou N’Dourem. Orchestra Baobab přestal stačit tempu doby.
Představte si nástup rock’n’rollu, vyjevené kapelníky vláčných swingových orchestrů a budete doma. Ti z Baobabu si dokonce najmuli mladého hráče s bubny sabar, bez kterých to v mbalaxu nejde, ani to ale nestačilo. Odjeli do Francie hrát tamním senegalským pamětníkům – a nic. Předsmrtná křeč a utrpení v poloprázdných sálech. Natočili album Ken Dou Werente, zahrnující skladbu Utras Hora zpěváka Rudiho Gomise, velkolepé bědování předpovídající občanskou válku v rodné Casamance. Zatímco ho považovali za své mistrovské dílo – také jím na věky věků je – veřejnost ho ignorovala.
Kubánská hudba zněla v Senegalu až příliš dlouho, dávno předtím, než země získala nezávislost. Nadšením pro mbalax demonstrovala mladá generace, že odteď už bude všechno jinak. Nastal čas pro ryze senegalské rytmy. Končila jedna éra, země si našla nového krále a bitva s ním byla pro Orchestra Baobab už předem prohraná.
Starého psa novým kouskům zkrátka nenaučíš, takže se raději, prý navždy, odporoučeli. Klukům a holkám aby nebyli pro blázny a staří aby si je strčili pod polštář jako věčný talisman mládí, stráveného při jejich kubánsky žahavé muzice. Amen. Za včerejškem Orchestra Bao bab, pýchy Senegalu.
Znovu do zbraně je po patnácti letech, konkrétně v roce 2001, povolal producent Nick Gold s Youssou N’Dourem. První coby majitel labelu World Circuit, u něhož až do své smrti vydával Ali Farka Toure a který stvořil Buena Vista Social Club, druhý, africká megahvězda, nosící v sobě dávné příkoří. „Na začátku mé kariéry vyšel v novinách článek, kde se psalo, že to já stojím za tím, že Orchestra Baobab musel skončit. Hodně se mě to dotklo. Já přece jen hrál svou hudbu! A miloval je! A tak když za mnou přišel Nick Gold s tím, že hodlá Orchestra Baobab přemluvit k návratu, nadšeně jsem mu slíbil, že pro to udělám maximum,“ vysvětloval Youssou N’Dour. Nebýt jeho a Goldovy tvrdohlavosti, těžko říct, jestli by všichni na tak nejistý nápad kývnuli. Zpěvák Rudi Gomis si třeba považoval za čest, že za ním N’Dour zašel osobně, výnosnou právnickou praxí bez rozmyšlení seknul i kytarista Attiso, takový saxofonista a playboy Issa Cissoko zato o nové šanci pro Orchestra Baobab nechtěl ani slyšet. Nakonec do toho šel i on. „Když jsem kdysi z orchestru odcházel, přísahal jsem, že se do něho už nikdy nevrátím. A najednou v něm jsem zas. Může za to Nick. On je blázen, šílenec, dokonce větší než já. Dokážete si přitom představit většího šílence než jsem já?“
Natočili zbrusu nové, vynikající, na Grammy nominované a všemožnými cenami ověnčené album Specialist All The Styles a odjeli koncertovat do londýnského Barbican Centra. Poprvé po tolika letech se měli společně objevit na pódiu. Klepali se jako ratlíci a nadávali si, do čeho se nechali uvrtat. Publikum je přivítalo potleskem a tak ho za odměnu převálcovali. Závěrečná děkovačka neznala mezí a je nadobro zlomila. „Když vám lidi v Evropě tleskají ve stoje třicet minut, existuje naděje, že by to mohlo stát za to,“ zhodnotil situaci zpěvák Balla Sidibe. Ještě v šatně pak podepsali další koncerty, i když s podmínkou: nejprve musejí zajet do Dakaru. Tam se celá situace opakovala. „Mladí říkali, hele, tohle nemá nic společného s tím co dávají v televizi nebo slyšíme v rádiu. A tátové jim odpovídali, bodejť by jo, tohle je opravdová hudba,“ chlubil se zpěvák Assame Mboup. „Baobab je silný strom. I když ho porazíte, roste dál. Takže když mluvíte o Orchestra Baobab, měli byste vědět, že nejsme kapela, která by jen tak tiše navěky zmizela,“ doplnil ho Attisso.
Kdysi mýtický, později k zapomenutí odsouzený Orchestra Baobab mohl vyrazit v plné síle na turné. Trvalo čtyři roky, dva následující připravovali ve studiu Youssou N’Doura nové album MADE IN DAKAR (World Circuit/PJ Music, 2007, 56:18).
Otestovali ho během celonočního vystoupení v dakarském klubu Just 4U. Nové skladby i znovunatočené drahokamy, na žádných záznamech nedochované. A chcete-li nesestřelitelný důkaz jedinečnosti Orchestra Baobab, poslouchejte ze všeho nejdřív hymnickou sedmiminutovou skladbu Nijaay zpívanou Youssou N’Dourem a Mboupem. Velkolepé dílo tragicky zemřelého Laye Mboupa ze sedmdesátých let, publikem zbožňovaného zpěváka Baobabu. „Nijaay se tehdy šířilo jako požár. Hned po vydání explodovalo. Od rána do noci ho hrála všechna rádia po celé západní Africe,“ vzpomíná Gomis.
Ohromnou práci, i se stařičkým wah-wah pedálem, odvedl opět kytarista Barthélemy Attisso, páteř zvuku kapely, což se týká hlavně ,pseudoska‘ Colette, ódy na jeho manželku. Do výšek se šponují také fantastičtí dechaři a hlavně bubeníci. Došlo totiž také na kdysi zavrhovaný mbalax, a i když v jemnější verzi, dunivé bubny sabar tu nechybí, a to ani když dojde na cha-cha Jirim. A Youssou N’Dour jim půjčil nedostižného hráče na talking drum Thio Mbaye. O všech šesti zpěvácích je těžko cokoliv napsat, znělo by to až příliš neuvěřitelně. Stačí poslouchat zastřeně zavlněné vokály Sidibeho s Gomisem ve skladbě Aline zmítající se na pomezí klasické konžské rumby.
Orchestra Baobab při všem svém stáří omládl, získal ohromující, naléhavou chuť do hraní. Zní těžko pochopitelně naprosto současně, moderně jak nablýskané nadupané fáro. Potvrzuje tak starou pravdu, že k budoucnosti potřebujete mít minulost. Proto z jeho energie jde strach i nepříčetná radost zároveň. Až přijedou do vašeho města, utíkejte za nimi, co vám budou nohy stačit.
