Možná v tom bude jen vrozený skepticismus, ale vždycky, když slyším nějakou vynikající desku, jako první mě napadne, jestli se to ostatním bude jevit stejně výjimečně, a hned jako druhá věc pak to, jak si s tak vysoko posazenou laťkou poradí tvůrci příště. OTK vydávají další album po pěti letech od vynikající a všude možně oceňované desky Sona a kuva, a očekávání tak byla na místě. Novinka OKOLO (Silver Rocket, 2008, 42:50) ovšem k sobě nikoho nepustí hned napoprvé. Pomalu a skoro až neochotně otevírá dveře do soukromého světa skupiny, ve kterém často spíš tušíte, než víte, a kde je šestý smysl ten nejdůležitější ze všech. Stejně jako hudebně nesleduje titulní stránky zahraničních hudebních periodik, a přesto je oproti mnohým z nich dál, stejně tak texty nedávají žádné návody, poselství a vizi lepší či horší skutečnosti, která nás obklopuje. Nastiňují příběhy a zážitky, které si jen můžete domýšlet. Ta nahrávka vás ovšem postupně zavalí jako lavina, prolétne zuřivě okolo, proroste vám hlavou jak kořeny, nakreslí krajinu, ve které svět jako vědomí nemá hranice a omezení, a vy najednou máte pocit, že to ,něco‘ prostě nejde odmítnout, a že na rozpočtu nezáleží. Už vás to má. Příběh se pomalu skládá z útržků do masivního celku, a načasované proměny melodických písničkových pasáží v hlukově zběsilé a zpět, jsou dokonalé. Jestliže z koncertů v paměti uvíznou hlavně svižnější skladby a slogany, u nahrávky se mi prvotně jevily jako mnohem zajímavější klidné pasáže oproti těm místy až hystericky vypjatým, ale netrvalo dlouho a je jasné, že to jsou jen dvě strany téže mince. A k tomu spousty neslyšených variací zvuků a momenty chaosu jako organická součást. A podobné je to i s bookletem, plným rozsypaných vět, ze kterých sestavit jednotlivé souvislé texty je téměř logická hádanka. Okolo není lepší nebo horší než jeho alternativní deskou roku vyhlášený předchůdce, šlape po jiné cestě. Skupina letos slaví trochu neuvěřitelně, ale zato v plné síle dvacáté narozeniny, a sama sobě si lepší dárek jen těžko mohla nadělit.
