Jistěže tohle jsme už tak či onak někdy někde slyšeli, ale takovéhle desky dnes nevznikají nutně pro pamětníky – pořád jsou tu přece ti, kteří teprve mohou být zasaženi průrazným resofonickým soundem a poprvé okusit něco z mnohdy až bizarního repertoáru. A koneckonců, je‑li už někdo životem znavený expert, nechť jen se zaposlouchá do palety instrumentů, které tady kytarista Peter Funk snesl na hromadu: National Tricone ročník 1928, National Triolian 1930, National style 0 1932, a jako příslovečná třešeň na dortíčku sladkobolná Weissenbornka z roku 1925. Kolem nich se točí celé cédéčko, dunění resonátorů doplňují porůznu kontrabas, další dva resofonické instrumenty novějšího data, harmonika, jug a autoharfa.
Vše je nahráno v improvizovaném studiu bez dotáček a editace, ale nejde o nikterak okázalé lo‑fi. Záměrem sice prý měla být patřičná autenticita, ale s dnešními aparátky se syrovost vyrábí těžko, takže nakonec to hraje jako po másle, ba ani příslovečné waitsovské letadlo nepřeletí. Album má sympatickou „dlouhohrajícně“ krátkou hrací dobu, tedy něco málo přes třičtvrtě hodinky.
Vlastní instrumentálky svědčí o bezpečném zvládnutí věci: od úvodní slidekytary Doin’My Time, přes melodickou baladu The Journey a svižnou předbluesovou Slidewalk až po závěrečný „bezeslovný spirituál“ s motivy z Wayfaring Stranger; snad jen Waiting for Louise je tak trochu z rodu po zásluze zapomenutých bezradných opusů Nové akustické hudby. Otextovány jsou dvě bluesovky, skvělá Cell Phone Baby Blues, o slečně „která má moje číslo, ale neví, jak se jmenuju“ a má radši svůj mobil než všechny chlapy dohromady, a pak už méně osobitá věc s littlewalterovským titulem Tell Me Mama.
Díla klasiků, tedy Walking Blues, Fishing Blues a Rollin’and Tumblin’ neznějí špatně, ale také ne nijak převratně; navíc Thomasovo legendární Fishing Blues soukolí dvou resofonických plechovek drtí zbytečně nekompromisně.
Není‑li kytarista téhle kategorie ani nápady překypující písničkář, ani vyslovený komponista, pořád ještě se může opřít o nevyčerpatelné dějiny hudby, a odsud také Peter Funk úspěšně dočerpal zbytek materiálu: Bull City Rag se naučil před časem přímo od Mikea Lightninga Wellse ze Severní Karolíny, Steel Guitar Rag je dvojitá klasika (první nahrávka bluesové slide kytary z roku 1923 a posléze steelkytarové číslo Leona McAuliffea), Moana Chimes je havajský hit z dvacátých let, At a Georgia Camp Meeting kousek z konce 19. století a Kohala March kompozice pruského(!) kapelníka Heinricha „Henryho“ Bergera, který se v roce 1872 dostal ke dvoru havajského krále Kamehamehy Pátého a havajskou královskou kapelu pak vedl až do roku 1915. Sečteno a podtrženo: orchestrální skladba pruského komponisty na Havajských ostrovech v podání německého bluesového hráče na nástroj vynalezený Slovákem v Americe – jak worldmuzikální, jak arciglobální, až by člověk dojetím zaplakal. Ale ruku na srdce: je to vskutku moc pěkná věcička.
Slidewalk je možná zatím nejsvěžejší titul z dosavadní produkce německého labelu Blind Lemon, specializovaného na akustickou kytaru bluesového střihu, a potvrzuje, že tahle kategorie je dostatečně pestrá i tam, kde se zrovna nijak třeskutě neexperimentuje.
Blind Lemon, 2013, 46:01
