Před vydáním druhého, tentokrát koncertního alba improvizačního projektu Phoenix (Pavel Hrubý, Michal Nejtek, Daniel Šoltis, Jaromír Honzák) byl basista lehce skeptický: „Natáčení takového CD je nejhorší možné zadání. Máte jen hodinu a půl živého hraní, oproti několikanásobnému času ve studiu, a zároveň jste vystaveni tlaku na pořízení dobré nahrávky. Což je kontraproduktivní situace. Bezprostředně po nahrávaném koncertě v pardubickém Divadle 29 byly reakce lidí zúčastněných na projektu, krom hudebníků, spíše rozpačité. Aleš Charvát z toho nakonec přece něco vybral…“
Ukazuje se, že rozpaky byly zbytečné a invence muzikantům nechyběla. Právem dávno získali pověst nejen mistrů svých nástrojů, ale také milců improvisingu. Pavel Hrubý se s oblibou pouští do melodiky tu pohádkově orientální, onde sveřepě okcidentální (smajlík!) a čaruje s různorodými náladami. Občas působí zvukomalba málem napínavě, třeba když ve druhé části A4 připomene styl soundtracku thrilleru. B4 je zase příjemně jemná a melodicky sladká balada s přehledným půdorysem kontrabasu, klasicizujícím klavírem a oduševnělým vyprávěním saxofonu, působící „napsaným“ dojmem. Také gradaci v B3 vystavělo kvarteto přesvědčivě. To, jak komunikují Šoltisovy bicí se zbytkem kapely a „hecují“ ho, je výtečná zábava. Že třeba v blues A3 slyšíme nějaké to klišé? No a? Znavená atmosféra ztemnělého baru nad ránem umí taky učarovat.
Možná je trochu škoda, a teď jde o prkotinu, že muzikanti dodatečně nepojmenovali jednotlivé hudební „statě“ a nedali tak vodítko ke svým asociacím. U nahrávek vzniklých kompozicí v reálném čase jde přece o běžnou praxi už od dob šikovných nůžek Tea Macera nad studiovými pásy Milese Davise a jistě i dřívějších. Deska je rozčleněna pouze na písmenem a čísly označené segmenty, asi podle toho, z jaké části koncertu je dramaturg alba Aleš Charvát vystřihl. Ale možná je to dobře. Takhle si mohou posluchači pojmenovat každý kousek sami, podle pocitů, jaké v nich hudba vyvolá.