Táborští minimalisté Some Other Place byli nejen na místní poměry hodně svébytná formace. Jejich spojení se zpěvákem a kytaristou Václavem „Vac“ Havelkou 
(jinak i Selfbrush), které posléze vyústilo v Please The Trees už tak nezvyklým zjevem není, ale přesto zajisté patří na domácí scéně k nadprůměru a jejich loňský debut bezesporu k tomu zajímavějšímu, co se v nemainstreamové hudbě urodilo. Debutové album LION PRAYER (Absent Hour, 2007, 45:54) má onu podmanivou atmosféru starších alb Nicka Cavea či Leonarda Cohena. Melancholie i naděje v jednom podání, folk i noise kytary. Křehké, ale nebojácné. Nemá strach z popu ani country (na albu mimochodem hostuje banjista z Greenhorns), velmi příjemně se tu míchá Havelkovo písničkářství s post-rockovými plochami i baladickými hymny, a to vše aniž by pánové sklouzli k pozérství a pseudouměleckému patosu. Spíš je tu všudypřítomná jakási zamyšlenost, předem se počítá s citlivým posluchačem, emocemi, a pokud máte na konci chuť si to celé pustit znova, pak asi byla mise splněna. Tajemství, chuť si hrát se zvukem a nezůstávat na místě – tomu všemu se v téhle líhni daří. Ne, že by se tu a tam neobjevilo hluché místo, u jediné instrumentálky si uvědomuji, že toho zpěvu by na úkor gradovaných ploch mohlo být trochu méně, ale přesto se mi tenhle svět jako praktická obrana proti mlýnům technokracie, hektickému dění ve městě, ukřičeným heslům i bezhlavému úprku vpřed, vydávanému za progres, jeví jako dobrá volba. Please The Trees vykročili na cestu, zatím je všichni plácají po ramenou, a já jen doufám, že to nevzdají při prvním případném nezdaru.
Táborští minimalisté Some Other Place byli nejen na místní poměry hodně svébytná formace. Jejich spojení se zpěvákem a kytaristou Václavem „Vac“ Havelkou (jinak i Selfbrush), které posléze vyústilo v Please The Trees už tak nezvyklým zjevem není, ale přesto zajisté patří na domácí scéně k nadprůměru a jejich loňský debut bezesporu k tomu zajímavějšímu, co se v nemainstreamové hudbě urodilo. Debutové album LION PRAYER (Absent Hour, 2007, 45:54) má onu podmanivou atmosféru starších alb Nicka Cavea či Leonarda Cohena. Melancholie i naděje v jednom podání, folk i noise kytary. Křehké, ale nebojácné. Nemá strach z popu ani country (na albu mimochodem hostuje banjista z Greenhorns), velmi příjemně se tu míchá Havelkovo písničkářství s post-rockovými plochami i baladickými hymny, a to vše aniž by pánové sklouzli k pozérství a pseudouměleckému patosu. Spíš je tu všudypřítomná jakási zamyšlenost, předem se počítá s citlivým posluchačem, emocemi, a pokud máte na konci chuť si to celé pustit znova, pak asi byla mise splněna. Tajemství, chuť si hrát se zvukem a nezůstávat na místě – tomu všemu se v téhle líhni daří. Ne, že by se tu a tam neobjevilo hluché místo, u jediné instrumentálky si uvědomuji, že toho zpěvu by na úkor gradovaných ploch mohlo být trochu méně, ale přesto se mi tenhle svět jako praktická obrana proti mlýnům technokracie, hektickému dění ve městě, ukřičeným heslům i bezhlavému úprku vpřed, vydávanému za progres, jeví jako dobrá volba. Please The Trees vykročili na cestu, zatím je všichni plácají po ramenou, a já jen doufám, že to nevzdají při prvním případném nezdaru.