Tu plechovou, orezlou starou baterku, kterou si britská formace umístila na obal, si dobře pamatuji ze svého dětství. Mívali jsme takové na chalupě. Designem i praktičností byly nadčasové – stejně jako hudba, kterou velkým množstvím hostů doplněná dvojice poskládala na své debutové album. Po boku perkusisty Dana Darriby (hraje třeba na letošním albu Róisín Murphy) je v ní podstatným elementem především klávesista a bývalý člen Moloko či Freakpower Eddie Stevens. Ano ten, který je partnerem Jany Kirschner a do značné míry stojí za jejími posledními alby, značně alternativnějšími, než bývala její raná produkce.
Sebevědomý start Post Office, primárně vydaný jako vinylové dvojalbum začíná jako ambientně elektronický experiment a zprvu zní až samoúčelně. Později ale začne rozvíjet melancholické nálady a líně se přelévá od relaxačního acid jazzu k až downtempu a filmově romantickým melodiím, ve kterých se uplatňuje početná dechová sekce či zamyšlený klavír. Právě proměnlivost hudby i přístupu k ní a zjevná nechuť setrvat na jednom místě je na albu tím nejzajímavějším.
Koncepční pojetí podle autorů sleduje životní cyklus a nutno říci, že nejde o příliš veselou záležitost. Pocity marnosti, nenaplněných očekávání a rezignace, se nahrávkou prolínají prakticky po celou dobu až k finálovému smíření. Tam, kde poněkud ustoupí, jako v místy až nečekaně hravé skladbě Rust, je kapela nejpřesvědčivější. Dvě věci jsou ale jisté: díky pestrosti se tohle album jen tak neoposlouchá a svou důmyslně vystavěnou konstrukcí, plnou rozjitřených emocí, citlivé souhry a posmutnělých odstínů nastolí spolehlivě podzimní atmosféru bez ohledu na to, jaké datum zrovna hlásí kalendář.
Minority, 2015, 55:43