Zaměření Preßburger Klezmer Bandu je jasné už z názvu souboru, hraje klezmer, ovšem v jeho současné rozvinuté podobě, která opouští přímočarou písňovou formu, ačkoli na albu MIT LIBE …. S LÁSKOU (Hev Het Tune, 2006, 62:00) převažují úpravy tradičních skladeb. Houslista Andrej Werner, který je aranžoval, je však dokázal posunout do nové dimenze. Jeho pojetí připomíná Astora Piazzollu, který také povýšil tango z čistě taneční hudby na výsostné umění, dotýkající se hranic jazzu i komorní hudby, aniž by ztratilo svůj primární náboj a nezaměnitelnou náladu.
Sedmičlenná kapela si z klezmeru bere emocionalitu i divokost a odvázanost bez věčného ahasverovského smutku teskných mollových melodií. V písních se klikatí divoké linky zběsilého klarinetu nad gradujícím rytmem šramlu, jehož tempo se zdvojnásobí a smyčce ztrácejí nostalgii.
Preßburger Klezmer Band typické pojetí, zdůrazněné i texty, rozvíjí a obohacuje o další prvky, často přinesené z Balkánu. Dojde i na srbský čoček, zní i cimbál, evokující slovenské kořeny souboru, saxofon, přechod na bicí či mezihra elektrického piana.
Motivy jsou místy rozvíjeny jazzově a v rozsáhlých osmiminutových skladbách Jovano & Yoshke nebo v třídílném Meydl for Balkan či dvojdílném Her nor du sheyn meydele se soubor dostává na hranice, kde se folklor potkává s komorní hudbou. Snad jen a capella zpívaná část Her nor du sheyn meydele spolu s některými vstupy piana a bicích poněkud nezapadá do pojetí desky.
Propracované kompozice, které ukazují, kam až lze od tradice dojít, aniž by se přitom vytratil její odkaz a původní síla, vyvažují snadno zapamatovatelné popěvky, jako je vlastní S láskou a zejména tradiční Dos kelbl (Donna Donna), ukazující, s jakou noblesou dokáže slovenský soubor podat typickou odrhovačku.
Závěrečný bonus Joške pak v remixu Slava Solovice ukazuje, jak dokáže Preßburger Klezmer Band přiblížit tradiční odrhovačku současnému pojetí, jež klade důraz na rytmus, aniž by se vytratila nejen nezaměnitelná atmosféra a typický pouliční sound.
Z alba je patrné, že všichni zúčastnění mají klezmer zažitý, jsou sice výtečnými instrumentalisty, ale nehrají chladně, jak se virtuosům stává, staví na emocionalitě, která je v klezmeru stejně důležitá jako v tangu nuevu nebo v šansonu. Dokáží se odvázat, aniž by přitom jejich hra ztratila na preciznosti. Mají cit pro tradici, aniž by jí příliš podléhali a báli se ji dále rozvíjet.
