Pokud máme mluvit o současných žhavých epicentrech melancholického postrocku, nemůžeme nejmenovat Island. Svou severskou polohou, podnebím a částečně i izolovaností determinuje vše, co se na tomto ostrově odehrává a hudba není výjimkou. Islandská hudba, to není jen Björk, Sigur Rós a Múm. Tito umělci tvoří jen čelo ledovcového splazu, na který se tlačí ze zadních pozic další zajímaví hudebníci. Stejně jako vyjmenovaným stars, i nastupující generaci je blízká, takřka samozřejmá melancholie, jež prolézá jak do rockových kompozic (Stafrænn Hákon, Kepler), tak do popu (Ampop, GusGus).
Nejinak tomu je i u třicetiletého Þorsteinna Konráða Ólafssona, jenžna konci minulého roku debutoval pod uměleckým jménem Prince Valium. Základ jeho soundu můžeme vystopovat na tři roky starém albu I Þágu Fallsins, jež natočil spolu s dalším Islanďanem Skurkenem pod společnou značkou Sk/um, kdy tehdy okouzleni archaickou elektronikou následovali IDM hledače (Plaid, Mouse On Mars). Dnes Þorsteinn v osamělé pozici na desce ANDLAUS (Resonant, 2006; 49:05) nespoléhá pouze na čistou elektroniku. Do ruky popadl kytaru, občas i baskytaru, a v duchu pozdějších Cocteau Twins prosvětlil doposavad hrubozrnnější materiál hladivými kytarovými laufy, lehkými jako pírko a atmosférickými tak, že stěny vašeho stísněného pokoje se pokorně rozestoupí za ledový obzor. Spojnice mezi shoegaze snivci přelomu osmdesátých až devadesátých let a současnou indie-elektronikou je v mžiku navázána. Místo pohledu na vlastní špičky bot máme při hře hlavu zvrácenou směrem k obloze a zhluboka nasáváme čerstvý větřík vanoucí z bezlesých svahů. Tohle není bolestínství Sigur Rós, ani psychedelické bloudění Múm. Prince Valium sní a tvoří dobře naladěn. Následuje tak italskou pětici Port-Royal, jež podobně koncipovaným albem Flares nadchla post-rockové fanoušky před dvěma roky.
