Na posledních albech se Radůza ve snaze rozšířit svůj záběr postupně odkláněla od původního syrového výrazu. Často odkládala harmoniku a usedala ke klavíru nebo využívala postupů world music, občas ale na úkor působivosti. Novinka MILUJU VÁS (Radůza Records/Indies MG, 2010, 50:10) ale jde až na dřeň, zarývá se pod kůži, do masa. Žádná křehká lyrika, ale syrové příběhy o neustálém boji s drsným životem s všudypřítomnou smějící se smrtkou za zády.
Radůza ukazuje život takový, jaký je, krutý, ale opravdový. O lásku a štěstí je třeba neustále bojovat a nevzdávat se, protože může přijít kdykoli, alespoň na jeden večer, kdy se vše obrátí. Z Radůzy se stal věčný štvanec, životem otloukaný člověk, který se ale nevzdává, a přes neuvěřitelnou tíži je album přitakáním životu, protože se nevzdává. Za vše mluví texty. Album defi nuje už úvodní Na sudá a na lichá se slovy: „Ach, domov byl tak blízko ní / když osud prásknul do koní / nakonec žít je vždycky risk / ať je to klus, cval nebo trysk … já vše dokážu oželet / jen dost mi dej, můj Bože, let.“ Sama Radůza se však nemíní trampotám vyhýbat a hledat klidné zátočiny, jak to diktuje doba postavená na spotřebě, což potvrzuje Du du du se slovy: „Tak už sis přišel pro mě / slyším vrátka vrzy -vrz / nežila jsem v citech skromně / chceš -li tak se proto mrz / a kdybych měla zkapat / radši mám trysk nežli klus / musí lejt a né jen kapat / nevydrží se mnou slabej kus.“
Skoro všechny písně jsou až na hranu, Radůza ví, že jen tak lze dosáhnout opravdovosti, a tak zpívá „Jen harmoniko zaštěkej vztekle jak čubka, / ať se to pěkně roztočí, ať to má kvalt / vyrvi mi bolest z žaludku, z páteře, z pupka / ať vítr vezme mi ji jak můj nakřáplej alt“ (Když zaduly žestě).
Navzdory duchu doby, kdy se má všechno plánovat, myslet na hypotéky a budoucnost, až život proteče mezi prsty, tak Radůza preferuje ono tady a teď, protože na zítřku nezáleží, žádný zítřek nemusí přijít. Tu realitu si jasně uvědomuje, což ukazuje poslední, nejsilnější Miluju vás: „Možná, že těm běsům / někde ve tmách podlehnu / strach zmáčk mě víc než snesu / dýkou v ráně podle hnul“.
Tematicky je to jedno z nejpůsobivějších alb nejen Radůzy, ale i celé jinak zglajchšaltované české scény. Takovou sílu mají jen ty nejlepší lidovky, ať pocházejí z jakéhokoli kouta světa. Hudba je adekvátní tématu, bez zbytečných kudrlinek, silná, přímočará a drásavá. Rytmus je až na výjimky vojensky rovný a Radůza často přechází do kazatelského tónu, což ukazuje apelativní vyznání Chci oplakat to dobře. Až na hranici je tento přístup doveden v poslední klíčové skladbě Miluju vás, kde už zní jen naléhavé bušení do strun kytary. A tomu odpovídá i naléhavý hlas člověka, který zatím všechny strasti zvládal, i když každá rána v něm nechala hlubokou jizvu, která nikdy nepřestane bolet. Jen málo písní nabízí jiné pojetí. Prostři stůl je sice ovlivněná latinskoame- rickou hudbou, ale je stejně naléhavá. Klavírní motiv v Když zaduly žestě představuje jen kontrast, který umocňuje syrovost. I hravá Čokoláda má hořký podtón, verš „hlavní je, že jsem s ním“ vyznívá ironicky, když „ze všech těch slov, doteků a vůní se touhou slábne / a ty máš záletnou“. I o další latinskoamerickou hudbou stříklý Ocelový břit má skryté ostří, když „další vráska se mi vryla v líc“.
Z tématu se vymykají jen dvě písně. Na Dříň a zejména lyricky křehké Jako zázrakem spíš, ve které Radůza prosí třetí sudičku nad svým dítětem: „Jako zázrakem spíš, a tak nevíš / že zlou prosím sudičku Dobře mu věšť! Mně přisuď, co jemu slevíš!“. Zlost a bojovnost naráz ustoupila silnému mateřskému citu, což dává desce další dimenzi a umocňuje to její hloubku.
Samozřejmě, že Radůza, navzdory své výjimečnosti patří do řady dalších tvůrců, kteří se dali touto nejednoduchou cestou. Jednu inspiraci přiznává zcela otevřeně – tou je folklór, k němuž se hlásí v Do mandorly, kde ji doprovází cimbálovka. I některé motivy, zejména trysku koní, jsou vypůjčené z folklóru, což samozřejmě platí i o věčném boji života a smrti.
Ale je tu ještě jedno jméno, které některé písně evokují – a tím je Karel Kryl. Zatímco Dan Landa si jej bez skrupulí přivlastnil, aby ho přetvořil podle svého, Radůza se v Ještě poseď starej brachu a v Miluju vás postavila po jeho bok. Doba je sice jiná než čas po invazi spřátelených armád, ale hloubka je podobná. Měl bych jen dvě přání – aby se rozhlas zachoval jako veřejnoprávní instituce a místo plytkého popu o ničem, který má jen posluchače ubezpečovat o fi kci bezpečí, i když se vše může zítra sesypat, hrála Radůzu, která je opravdová. Přestože je smrt běžně používána jako dráždivý tahák v titulcích a v televizi, v reálu se s ní téměř nesetkáváme, neboť ,to není příjemné‘. Ale ona tu pořád je. A druhé přání je zcela osobní – taky bych chtěl mít takovou sílu, abych dokázal se všemi útrapami bojovat a překonat je, i když „tichem břinkne kudla / tak teď ty, i když jsi jen malá čudla.“
