Radůza: Půjdu, kam chci

Těsně před odchodem na mateřskou dovolenou stihla Radůza vydat své první DVD PŮJDU, KAM CHCI (Indies MG Records, 2007), které shrnuje a uzavírá jednu etapu její kariéry. Většinu písní, které na koncertním záznamu, natočeném v říjnu loňského roku v pražském Divadle Archa (a vydaném před několika měsíci v jiném sestřihu i v CD verzi), znají posluchači ze tří doposud vydaných Radůziných studiových alb, vydaných firmou Indies. Jediná žena na pódiu, střídající akordeon a kytaru, okrajově však usedající i ke klavíru, na první pohled nevzbuzuje očekávání příliš velké show. Opak je pravdou, je to ovšem show zcela jiné kategorie, než na jakou jsme zvyklí od interpretů popu nebo rockových kapel. Žádná přehnaná hra světel, žádná choreografie nebo scénické efekty. ,Jen‘ hodně zblízka vnímatelné emoce a charisma zpěvačky, která jde s kůží na trh, která je přesvědčena, že má co říct a říct to evidentně – třeba už posté – potřebuje. Živé verze Radůziných písniček se od těch studiových neliší kardinálně, vlastně jen tehdy, kdy ve verzích z alb hostovali další muzikanti a bylo bohatší aranžmá. Podání na pódiu je samozřejmě syrovější – ale právě to k Radůze patří. Stejně jako hlubší ponor těch v písních, které to vyžadují. Jestliže je pravda to, co Radůza avizuje, že totiž na novém studiovém albu, které vyjde snad na podzim, neuslyšíme ani v jedné písni tahací harmoniku, že budou písně neobvykleji zaranžovány (písničkářka zřejmě více využije nabytých schopností a znalostí ze studia skladby na konzervatoři), je tento nosič ideálním způsobem, jak si budeme moci tento výrazný zjev naší scény připomínat v klíčovém období kariéry. Podstatnou součástí DVD je také půlhodinový dokument, který o Radůze natočila mladá režisérka Olga Špátová. Je pravda, že přesvědčený fanoušek Radůzy se z něj až tolik nového nedozví – většinu věcí, o kterých je písničkářka ochotna hovořit, už řekla v průběhu let jiným médiím. Žádné ,13. komnaty‘ zde neotevírá – a je to asi dobře, její posluchači na žádná ,skandální odhalení‘ určitě nejsou zvědavi. Naštěstí. Velmi příjemná je ale v dokumentu absence jakékoli stylizace – stručně řečeno, jde o ,dokument bez make upu‘ ve všech možných smyslech. Je se ale čemu divit? V Radůzině případě ne. V kontextu scény, na kterou chtě nechtě patří, je ovšem – stejně jako její písničky – svěžím závanem normálnosti.

Rubriky Recenze

Přidat komentář