Že má londýnská značka Emanem, věnující se zcela svobodné improvizaci, na svém kontě desítky desek vynikající kvality, to potvrdí každý znalec. Je to nejen tím, že anglická improvizační scéna má vysoké renomé sama o sobě, ale i tím, že z jejího téměř nepřeberného repertoáru vybírá skutečnou smetánku Martin Davidson, odborník na slovo vzatý. Jestliže tedy on se rozhodne, že nějaké formaci věnuje (řečeno s reklamním sloganem) ne jedno CD, ne dvě CD, nýbrž dokonce trojCD, to už musí být něco zcela mimořádného. A právě to učinil v případě čtyřhlavého souboru Riviere Composers’ Pool s trojalbem SUMMER WORKS 2009 (Emanem, 2010, 50:13, 72:14, 59:19), obsahujícím studiové nahrávky tria i dua a předkoncertní i koncertní záznam v obsazení celého kvarteta. Pod označením Riviere Composers’ Pool se skrývá Theo Jörgensmann s G klarinetem, Etienne Rolin s Bb klarinetem, basset hornou a altovou flétnou, Albrecht Maurer s houslemi a violou a Kent Carter s kontrabasem, tedy obsazení úctyhodně nevšední, jehož protagonisty známe z nejrůznějších seskupení a oni se zase navzájem znají z rozličných příležitostí. Že se takto sešli ve čtveřici, bylo pro ně šancí naplno rozehrát své nástroje a svým hráčským uměním vyvolat v život ,instantní kompozice‘, jak se proplétaly vzájemně v jejich myslích. První disk bazíruje právě na tom, jak trio komponuje své skladby tady a teď, jak se z okamžitých nápadů rodí perfektní souhra, přetrvávající pak na tomto záznamu. Zvukové girlandy Jörgensmannova klarinetu se snoubí se vzlínavými tóny Maurerových houslí nebo rozvážným meditováním violy, přičemž Carterova basa někdy hodně hutně tvrdí muziku, jindy přebírá roli perkusivní, každopádně však obepíná a spíná výkony kolegů. Hovořit o telepatii či symbióze je téměř nadbytečné, tyto atributy jsou pro trio (ve dvou příkladech dua) zcela samozřejmé, teprve nad touto bází vzniká hudební nadstavba, pokaždé totožná, ale pokaždé i jiná, jímavá, vroucí, pozamlklá i jemňounce výbušná, nenápadně naléhavá, záleží na tom, který z muzikantů přijde s novým motivem, s další iniciativou.
Druhá deska je dvojdomá. V její první polovině Kent Carter (kterého ve vedoucí roli najdete na dalších několika albech Emanemu, ve dvou případech společně s Maurerem) je ještě důraznější, variabilnější v duu s Rolinem, který – i vzhledem k trojici nástrojů, kterými tu disponuje – je oproti ukázněnějšímu Jörgensmannovi rozletitější, chvílemi zurčivý, jindy harašivý, pak opět trylkující, avšak někdy i kvílivý. Některé názvy improvizací udávají i jejich charakteristiku, viz Folksong nebo Alto Flute Story. Celkově jde o dialog, vzájemně si přitakávající i oponující, místy poslušně jednosměrný, potom zase rozpínavý, opět však na úrovni momentálního skladebného bohatství. Druhá část je věnována sedmidílné The Summer Works Suite v podání celého kvarteta. Je to skutečně vyvážená, propracovaná a důsledně vedená suita, jakou by bylo možno uvést i na Pražském jaru (pokud by ji ovšem čeští občané, odkojení Mozartem či Vivaldim, přestáli bez újmy na zdraví). Je skutečně s podivem, s jakou samozřejmostí dokáže čtveřice své přísupy synchronizovat, rytmicky během vteřiny pozměňovat, jak hráči předjímají vzájemné proměny nálad, jak nonšalantně přecházejí z tichého ševelení do vzepjaté výbušnosti a naopak.Vyvrcholením pak je (na třetím nosiči) The Summer Works Concert z 28. srpna 2009, kde hráči (především Maurer a Rolin) doplňují hru svých nástrojů navíc j spontaneitu jejich projevu, dobrodužné výpravy do neprobádaných končin, které na první poslech vypadají, jako bychom do nich vstupovali s cestovní kanceláří (což je ovšem naprostý omyl), kolektivní kreativnost (při níž se sice sečítají čtyři hlasy, nicméně výsledek k součtu přičítá něco navíc), osobitost svérázných a svébytných osobností, magičnost, sféričnost, atmosféričnost, nepřekotnost, rozvážnost a na druhé straně výkřiková (neplést s vykřičená nebo ukřičená) zběsilost jako ve čtvrté, závěrečné větě, ústící ovšem do meandru klidnějších vod. Takových výsledků mohou dosáhnout pouze hudebníci, kteří se důvěrně znají, kteří se mají ,přečtené‘, vědí nejen, co mohou jeden od druhého očekávat, ale také, že se na reagování kolegů mohou naprosto spolehnout.
Závěrem bych chtěl upozornit, že charakteristiky hry a souhry formace Riviere Composers’ Pool, které jsem v této recenzi předestřel, vystihují zhruba pouze desetinu variací jejich výkonů. Uvádím to proto, že to při poslechu trojalba poznáte. Ale rozsah recenze není nekonečný. Na rozdíl od hudebníků/skladatelů, kteří se skutečně hledali a našli, neboť se domnívám, že toto není zdaleka jejich poslední setkání.
