Kanadsko -americký písničkář Rufus Wainwright se zranitelným hlasem sedí povětšinou za klavírem. Říká o sobě, že je první gay popstar postliberální éry. Od bouřliváckého otce Loudona Wainwrighta III. se mu dostalo hudebního exhibicionismu a citu pro emotivní melodie. Po matce, v lednu zesnulé Kate McGarrigle, zdědil lyrické básnictví natahující po vás ruce.
Nadpřirozeně sebevědomý vyléčený narkoman, milovník klasiky, co si dal sjetý kokainem klidně Straussova Netopýra. Kamarád Jeffa Buckleyho i Eltona Johna s roztěkanou kariérou: natočil šest úspěšných alb, většinou s teatrálně opulentním zvukem, složil velmi dobře přijatou operu Prima Donna s francouzským libretem, s režisérem Robertem Wilsonem v Berlíně zhudebnili Shakespearovy sonety, hrál ve významných fi lmech a podílel se na soundtraccích. V roce 2006 vyprodal newyorskou Carnegie Hall, kde se symfoňákem do detailu zkopírovali legendární koncertní show obdivované zpívající herečky Judy Garland. Na albu ALL DAYS ARE NIGHTS: SONGS FOR LULU (Polydor, 2010, 54:23) zůstal Rufus se svým žalem za debussyovsky pojatým klavírem úplně sám. Zařadil sem i několik sonetů a v názvu se jimi nechal inspirovat. Dusivost beznaděje ale vykřesal ze současnosti: matka v nemocnici neodvratně umírala a jemu se převracel život.
Písně, které napsal, se proto vymykají běžným měřítkům. S trýznivým hlasem a existencialistickým básněním vymítá osobní démony, nachází odvahu přiznat si dosavadní povrchnost, vlastně sám sebe zpovídá. A jestliže si v minulosti se sestrou vjeli skrze rozdílné názory na otce často až nevybíravě do vlasů, tady ji ve skladbě Martha formou telefonátu úpěnlivě prosí o smír a zve k matčině smrtelné posteli. Ještě s fi nální písní Zebulon – palčivě vyklenuté loučení se stále žijící Kate – představují absolutní vrchol dosavadní Rufusovy tvorby.
